Texty a ostatní

,,Co!?Co jsi to řekl!?“Řekl vůdce smečky.,,Říkám jen to že si nemůžeš vzít mé vlče břatře.“odpověděl vůdcův bratr který byl omaga,,Co ty my máš co poroučet?!Hmn..tohle vlče si vezmu“řekl vůdce smečky svému bratrovi a šel s vlčetem do špičaté skály,,Ještě uvidíme!“řekl vůdce smečky,,Jeho bratr omega je sklonil naštvaně hlavu k zemi a řekl“Aspoň nám zůstal Bred.,,A na to mu odpověděla jeho partnerka“Ano ale..vzli,vzlik..co Justyn?,,oba sklonili hlavu k zemi se smutkem.V noci vyšel Justyn a posadí se před alfovo doupě a pozoruje hvězdné nebe,když si to moc neuvědomuje tak jeho bratr Bred také seděl před doupětem a zhlížel k hvězdnému nebi.A jak Jack už byl v pubertě byl odešel ze smečky a cestou si smutně zpíval:Na vrcholcích v noci panuje sníh ani stopa po zvířeti.Ta samota vůdcovství mě vůdcem jsem“řekne s pozdychnutím,,zrádců všech.Už kvílý vítr a hřmí v srdci mém zlobu vyšeptám v tichu mrazivém.Já byl ve smečce uvězněn,skrývej city buď skříňka zavřená!To táta chtěl“myslí vůdce smečky,,ty dny pryč jsou. Svět zná tvář mou!Najednou,najednou…chci skonči s tou hloupou hrou.Najednou,najednou kámen hodím za sebou“přidá do kroku,,Já jsem svůj tochci dokázat všem.V bouři rozkvétám a mráz v duši vytězí nad sluncem.“rozeběhne se a už běží dál s úsměvem,,Je zvláštní jak vše z té dálky se vše menší zdá,ten strách co ve mne vládnul je loutka bezmocná!“nasadí plnou rychlost a skáče přes velikou rokli,,Jen vyskouším jak mocný jsem a k výšinám mě vzepne zem!Najednou,najednou chci zkončit z tou hloupou hrou!Najednou,najednou volný jsem a můžu kráčet oblohou!Já jsem svůj“doskočí na pevnou zem,,Jsem velký rváč!V poupěti rozkvétám.“skončil a lehnul si.mezitím za ním běžel jeho bratr doběhnul a začali,,Jack:Zbohem Brede.Bred:Jacku počkej.Jack:Ne jen se tě snažím chránit!Bred:Ale já nepotřebuji chránit.Já se nebojím.Nebuď chladný prosím tě.Nezavaluj se když si přestáváme věřit je to zlé.Věř mi teď jak nikdy tě dobře chápu snad.Věř mi teď můžeme pravdu nevylhát.Spolu odejdeme z téhle té hory?Strach tě cestou opustí vždyť budu šťastný tam kde jsi ty.Jack:Brede běž domů běž svůj život měj.Uživéj si slunce spřátel se se všema.Bred:Jacku ale..Jack:Já vím jak hodný jsi ovšem musíš jít chci takhle žít a věčně volný být.Jen strať se mi a budeš v bezpečí.Bred:Ne to nejde ne.Jack:Řekni mi proč ne!Bred:Podivné věci dějí se.Jack:Týkají se mne?!Bred:Smečku pokryla nenávist,nenávist s tmou.Jack:Co že!?Bred:Tak nějak jsi rozpoutal nekonečnou neávist,ale stačí spustit lásku.Jack:Ne ne já nevím jak.Bred:Jasně že víš!Já vím že to víš!Jack:Ach fain.“šli domů ale za půl roku byl mezi nima boj a nikdo neví o co bohužel Bred zemřel kone.

Justyn se přejmenoval na Jacka

Ok :) 2%

"Jak víš jak jsem se tu vzala já?" zeptala jsem se ho podezíravě a začala jsem cítit hysterickou potřebu odejít z tohoto místa. "Všichni se tu dostali tak jako my dva." odpověděl mi a zadíval se do mých, temně hnědých očí. "Všichni? Kdo všichni?" zeptala jsem se a už jsem se chystala k odchodu. "Lidé. Lidé s tváří jako my. Ale všichni už zemřeli. Ptala by ses proč takže... Víš, chytili je lidé bez tváře. Přesněji řečeno jejich vrány." odvětil a chytl mě za rameno. "Proto bych moc nedoporučoval odejít ode mě." řekl a já ucítila jak horkou kůži má. Ucukla bych, kdybych nebyla tak zmatená. Podívala jsem se mu do očí a ve tváři jsem mu vyčetla odhodlaný výraz k tomu mě tady udržet. "Jsi si jist že s tebou zůstanu?" zašeptala jsem. "Budeš muset." odpověděl polohlasně. "Pojď, vezmu tě do mého příbytku, pokud se tomu tak dá říkat." řekl a vedl mě za ruku ulicemi. Po chvilce přese mě hodil kápi a se sebou udělal totéž. Nasadila jsem si její kapuci a on udělal to stejné. A tak jsme šli,.ruku v ruce neznámým městem, tedy alespoň pro mě a já přemítala jaké by to asi bylo kdybych nenastoupila do toho vlaku. Můj život by zřejmě zůstal nudný a nezajímavý. A celkově nesmyslný. Kdežto teď zažívám něco, co nikdo jiný asi už nezažije. Ale třeba lžu. Třeba právě naopak. Ale teď jsme to pouze my dva s Jamesem, kdo zná tohle prapodivné, strašidelné a i přes to tak úchvatné místo. Místo plné stvůr. Místo plné démonů. Démonů bez tváře. Když jsme došli k jeho domku, odemknul železné dveře a postrčil mě dovnitř. Bylo to malebné místo. A útulné taktéž. Sundala jsem si kápi a to stejné udělal on. Pověsil je na provizorní, ručně vyrobený věšák a zamkl na několik západů a přes dveře ještě přehodil takovou menší závoru. "Máš hlad?" optal se mě a já jen přikývla. Šel do ledničky a vytáhl něco, čemu by se dalo říkat sýr, jen kdyby nebyl ve tvaru hvězdiček. Ale chutnal přibližně stejně. "A dá se odsud vlastně nějak dostat?" zeptala jsem se a tiše čekala odpověď. "Dá. Ale to by jsi musela chytnout zpáteční vlak který jezdí jenom ve dne. Samozřejmě je problém v tom, že ve dne nemůžeme nikam jít kvůli nim." řekl a začal mi ustílat na gauči. Lehl si vedle pohovky na zem a spokojeně usnul. Zatímco já jsem přemýšlela o tom, jak jsem se tu vlastně zrovna já mohla ocitnout. Nakonec jsem se stejně také ponořila do sladkých snů...

ok ;)

ok ;)

Na město lidí bez tváří padal soumrak. Nebe se barvilo do krásných odstínů rudé a počasí se mírně ochladilo. Mraky zastínily oblohu a lidé bez tváře šli do svých domků. Šla jsem ztemnělými ulicemi a potkávala jsem na své cestě pouze pouliční lampy, které již dávno přestaly svítit. V domech byly zatažené záclony a jejich omítka byla značně oškrábaná. Šla jsem po kočičích hlavách a místy jsem zakopávala. Když jsem došla na prostranství, na kterém nebylo na první pohled nic divného, ale po bližším pohledu to bylo k neuvěření. Všude samé hodiny. Doslova všude... Podívala jsem se na podsvícené ručičky mých vlastních hodinek. Za jednu minutu půlnoc. Podívala jsem se vyplašeně kolem sebe. Jaký to asi způsobí rámus? Když se ručičky zastavily na dvanácté hodině půlnoční, zatajil se mi dech. Ale místo rámusu odbíjení hodin jsem zažila další šok. Ze všech hodin začali vylétavat černí ptáci, asi vrány. Bylo jich tolik že jsem se v nich ztrácela a někteří mě chytali do pazourů a škubali mi vlasy. Začala jsem křičet, bála jsem se, aby mi nevydrápali oči. Když v tom mě něčí ruka pevně sevřela v náručí a vedla mě někam pryč. Ta osoba mě nutila utíkat, ale já jsem byla v šoku a mé nohy se ani nehly. Když jsem dlouho stála na místě, prudce mě ta osoba zvedla ze země a v náručí mě odnášela pryč. Po asi pětiminutovém běhu v náručí neznáme osoby, osoba zpomalila. Po úplném zastavení mě postavila na zem. Chvíli jsem měla strach z toho, že to bude někdo bez tváře, ale s udivením jsem zjistila, že to je chlapec. Byl poněkud starší než já, asi o dva roky. Černé vlasy sestříhané na krátko a hnědé oči. Nebyl moc vysoký, o nic vyšší než já. Podíval se na mě a na učouzeném a zjizveném obličeji vykouzlil nesmělý úsměv. Rozhlédla jsem se kolem a zjištění že stojíme v nějaké tmavé a špinavé ulici, trošku mě zamrazilo. Přece jen to byl cizí kluk. Ale zachránil mě, takže měl ode mě menší plus. Možná trošku větší no... "Já jsem James." natáhl ke mě ruku. Přijmula jsem ji s ochotou "Já jsem Deamin..." Zadívala jsem se na něho a na tváři jsem vykouzlila nepatrný úsměv. "Kdybych tě nezachránil, asi by jsi tu už nebyla..." řekl a nepatrně se zasmál. "Jo, promiň, teda dík, já, děkuji ti moc..." zakoktala jsem a cítila jsem jak mi krev stoupá do tváří. "Jinak, co tu děláš, Jamesi? Jak jsem sem dostal?" zeptala jsem se. S odpovědí chvíli zaváhal, ale nakonec řekl: "Stejně jako ty..."

Dobře, 2%.

A tak jsem jela dál... Obrovská rychlost podebírala vlak a on se tímpádem kymácel ze strany na stranu... Probírala jsem své možnosti na útěk z jedoucího vlaku. Vyskočit-možná, ale šance že bych se zabila je více než 100%... Takže, nějaké jiné možnosti? Řekla bych že ne. Postavila jsem se a otevřela jsem okínko. Ihned se o mě opřel šíleně ledový vzduch a málem mě srazil k zemi. Ano, takovou sílu ten vítr měl. Jeli jsme dál. Podívala jsem se okolo a všimla jsem si, že venku za okny se rýsuje zvláštní útvar. Útvar připomínající purpurové tornádo. Dělalo neuvěřitelný hluk a bllížilo se přímo směrem k vlaku. Když už bylo bízko téměř na dotek, a pak se dotklo vlaku, stalo se něco neuvěřitelného... Letěla jsem jakousi dimenzí napříč světem barev... A pak jsem přistála uprostřed vesnice, kolem mě proudy lidí. Ale něco na tich lidech bylo zvláštího... Neměli tváře.

Dobře. 1% Ale zkus ty části psát trochu delší ;)