Texty a ostatní

Tvé jméno:
Sirael
Název:
Cyklus Liščí chrám, Povídka 1
Dílo samotné:
Ta černovlasá
Závěrečná část

Leon si unaveně sedne za stůl a složí si hlavu do dlaní. Nejdřív ten ušatý kluk a teď i Lin. Co jsou vůbec zač? Praští rukou do stolu a zakleje. Pak si zavolá Charlese, jakmile dojde, pokyne mu, ať řekne, co o tom ví. „Říká se jim Kitsune, mají tři podoby: Liščí, ve které mají jeden až devět ocasů, polo lidskou, ve které jim vykukují uši a občas ocasy a lidskou, kdy vypadají jako my. Ve většině případů jsou neškodní, bohužel o jejich zákonech toho moc nevím. Zkuste se zeptat té malé.“ Odpoví svému pánovi a čeká, jak se rozhodne. „Teď půjdu spát, připrav mi koupel.“ Přikáže si Leon a pokyne mu.
Lin se nechá odvést do většího pokoje, kde si sedne na postel a dívá se na stěnu naproti sobě. Trvá nějakou dobu, než se vzpamatuje a alespoň trochu se začne zajímat o to, kde to vůbec je. Podrobně prohlídne celý pokoj a pak se posadí do křesla u okna a dívá se ven. Co se mnou teď bude? Vezme mě se sebou? Nejspíš ne, podle toho, jak se tvářil… Vzlykne a znovu se stočí do klubíčka. Snaží se nebečet a tak jenom zatíná pěsti do kimona. Když na její dveře někdo zaklepe a vstoupí, lekne se a vyskočí z křesla. Vejde Charles s podnosem s večeří a položí ho na stůl. Hned na to vyjde, ani se nerozhlédne. Lin se s nezájmem podívá na tác a znovu se stočí na křeslo a hypnotizuje dveře, doufá, že za ní přijde i on. Nestane se tak, ale Lin přesto neusne a vydrží ve své pozici do rána.
Ráno se Leon probudí a dlouho leží v posteli. Vlastně dokud ho Charles v poledne nezavolá na oběd. „Jídla se ani nedotkla a zůstává sedět v křesle a sleduje dveře.“ Podotkne, když uklízí nádobí ze stolu. Leon se na něho zamračí, ale odejde nahoru a zamíří k pokoji pro hosty. Otevře dveře, a jakmile vejde, upřou se na něj pozornost dvou černých očí. Podívá se na Lin, skrčenou v křesle a v pomuchlaném kimonu, trochu ho bodne osten viny. Přejde k posteli a sedne si na ni tak, aby na Lin pohodlně viděl. Chvíli se na sebe dívají, než Lin sklopí pohled a zavrtí se. „Řekni mi o Kitsune a jejich zákonech. Pokud tě mám mít u sebe, chci o vás vědět co nejvíc.“ Řekne Leon, a když Lin začne, pozorně poslouchá. Některé věci jsou těžko uvěřitelné, u některých se mu skoro zježí vlasy. V jejich historii je jen málo radostného a v zákonech, které musí dodržovat, aby mohli žít mezi lidmi, není úsměvného vůbec nic.
Lin skončí a podívá se na Leona. Přemýšlí, proč to chtěl vědět a jestli to nějak ovlivní jeho rozhodnutí, pokud nějaké už udělal. Když si Leon povzdechne a potom vstane a beze slova odejde, Lin se tiše rozpláče, ale brzo ji opustí síly, a tak si lehne na postel a na chvíli usne.
Leon až do večera zůstane zavřený ve svém pokoji a pochoduje tam a zpátky. V hlavě znovu a znovu probírá vše, co se dozvěděl a přemýšlí jak se rozhodnout. Dokud neviděl Lin v její liščí podobě, byl rozhodnutý ji vzít se sebou. Pak ji uviděl, jak na něj upírá ty oči a vyděsilo ho to. A znovu, teď když se dozvěděl něco víc o její rase a jejich pravidlech, je v pokušení ji vzít do Anglie. Otevře dveře a sejde do kuchyně na večeři. „Připrav loď, do dvou dnů odjíždíme.“ Řekne po jídle a chystá se odejít. „A ta malá?“ Ozve se otázka. Neodpoví a znovu se zavře u sebe.
Ráno se Lin probudí, ale ani pěkné počasí jí nedokáže zlepšit náladu. Zatáhne si závěsy a s peřiny a deky si na posteli udělá menší hnízdo, do kterého se tentokrát bez kimona zavrtá. Je mi zima, mám strach a nevím co udělat, abych ho přesvědčila k tomu, aby mě vzal k sobě. Bojím se smrti. Probíhá Lin myslí, když leží pod dekou a hraje si s několika prameny svých vlasů. Leon se v jejím pokoji neobjeví a na jídlo se ani nepodívá.
Je ráno a Leon míří k pokoji Lin. Dole před domem čeká kočár a v přístavu nedaleko loď. Vejde do pokoje a rozhlédne se. Až napodruhé si všimne pramínku vlasů, vykukujících zpod peřiny a deky na posteli. Přijde k ní, sundá deku, aby na ještě spící Lin viděl, a zatřese jí ramenem. Když se na něj rozespale podívá, zvedne se a přijde ke dveřím. „Obleč se a dojdi dolů do kuchyně.“ Řekne a sám si sedne ke snídani a kávě. Lin se tam objeví skoro hned, netváří se moc nadšeně a sedne si skoro na druhou stranu stolu. Když před ni dá Charles talíř s jídlem, neochotně se do něj pustí. Teď už může jíst skoro všechno a od kohokoliv, pokud to dovolí Leon.
Po snídani Charles uklidí nádobí a schová ho do kufru. Lin si toho všimne, a když se rozhlédne, uvidí i statní zavazadla. Podívá se na Leona, který ji pozoruje. Přemýšlel nad svým rozhodnutím celou dobu, ale ani tak si není jistý, jestli se rozhodl správně. Pokud ji tady nechám, a řeknu někomu, aby se o ni staral a dával jí jídlo, mohla by tu přežít. Ale co když se pletu? Povzdechne si, jako poslední dobou často a zvedne se. Lin se za ním podívá a skloní hlavu.
„Lin, rozhodl jsem se. Ještě dnes vypluji domů do Anglie.“ Řekne a vezme dva kufry a podá je ze dveří ven Charlesovi. Vrátí se pro ostatní zavazadla a zastaví se ve dveřích. Pohled upře na Kitsune. „A ty pojedeš se mnou.“

Okay :D 2%

Tvé jméno:
Sirael
Název:
Cyklus Liščí chrám, Povídka 1
Dílo samotné:
Ta černovlasá
2, část

Leon ještě chvíli sedí na lavičce a dívá se za tou mladou dívkou, se kterou se dneska seznámil a přemýšlí, co mohl udělat špatně. Nakonec si jen projede rukou vlasy a s povzdechem se zvedne a vydá se domů. Co se ti stalo Lin, že si tak rychle zmizela? Ptá se sám sebe, když ho přivítá komorník a pomůže mu z kabátu. Ani na večeři nemá chuť, jenom si z kapsy od kalhot vezme jeden z posledních bonbonů, když si vzpomene na Lininu reakci. „Charlesi, nevíš něco o tom, že by zdejší dívky nesměli sladkosti od cizích nebo tak něco?“ Zeptá se komorníka, který tu žije už delší dobu. „Poptám se, pane, ale nejsem si ničeho takového vědom.“ Ukloní se a odejde se věnovat svým povinnostem. Leon si jenom povzdechne a taky se vydá do svého pokoje, kde nad tím ještě nějakou dobu přemýšlí.
Ráno se Lin vzbudí velmi brzo a hned jak si vzpomene, co se stalo, promění se do liščí podoby a stočí se do klubíčka. Když pro ni přijde kněžka, jenom nešťastně zakňučí, což vyděsí i kněžku, která ztuhne a neví, co by měla v takovéto situaci dělat, přece jen je zvyklá na Lin, která už ráno řádí jak tajfun a ne na toto chlupaté klubíčko neštěstí. „Nech to na mě, tuším, co se stalo, ale na dnešní odpoledne nechej svolat radu.“ Ozve se za ní, a když se ohlédne, uvidí jednoho ze starších Kitsune. Jenom se mírně ukloní a odejde splnit, co jí bylo řečeno.
Kaito, který něco tušil, už když ji uviděl v chrámu, jak si bez protestů jde pro práci, vešel k Lin do pokoje a sedl si na jedinou židli, kterou tam měla a čekal až se rozhodne s ním mluvit. Nemusel čekat dlouho, Lin k němu po chvilku otočila uplakaný liščí obličej a tiše zakňučela a sklopila uši. „Dnes odpoledne se sejde rada, kam musíš předstoupit a říct, co se stalo.“ Oznámil jí hned ze začátku, protože věděl, že chodit kolem tohoto tématu nemá cenu. „Každá Kitsune, která poruší pravidla, to musí oznámit radě a nést za to následky. Čím dřív to budeš mít za sebou, tím rychleji se to začne řešit.“ Povzdechne si, zvedne se, možná je to kruté, ale bez zákonů by nemohli mezi lidmi žít vůbec. Ta malá se na práci v chrámu stejnak nehodila. Pomyslí si a jde si po svém, on nemá právo se do toho míchat.
Zvony, které odzvoní začátek zasedání rady znějí pro Lin jako umíráček. Od rána se poprvé rozhodla vyjít z pokoje a poslušně se vydala k jedné z velkých síní, kde na ni už čekali. Po výzvě pomalu a neochotně vešla dovnitř ve své polo lidské podobě. Oči nechala sklopené, nechtěla se dívat na všechny ty obličeje. Stejnak je mají zakryté rouškami. Pomyslela si hořce a čekala, až ji vyzvou k řeči. Rada chvíli přemýšlela, co tato malá Kitsune provedla, přece jen to nebylo poprvé, co se kvůli ní svolávala rada, ale ještě nikdy ji neviděli takhle tichou.
„Mluv dítě lišky, proč byla svolána rada?“ Zeptá se jeden z členů a sleduje ji. Lin konečně zvedne hlavu, ale dívá se do prázdna, nad jejich hlavy. „J- já, porušila jsem jeden z nejvyšších zákonů.“ Prohlásí a s každým slovem jí pomalu slábne hlas. Sálem to zašumí a ozve se několik zalapání po dechu. „Který a jak?!“ Zeptá se prudce nejstarší člen. „Včera jsem odešla s chrámu na slavnost do města. Já, potkala jsem tam jednoho cizince, byli jsme spolu sledovat ohňostroj a já nechtěně snědla několik cukroví, které mi nabídl.“ Pokračuje Lin tak potichu, že se někteří členové musejí naklonit blíž k ní, aby ji slyšeli. Znovu se ozve zalapání tentokrát i několik hlasitějších projevů. „Takže, Kitsune, jsi si vědoma svého provinění? Přijmeš trest s veškerými následky?“ Ozval se soudce, který promluvil na Lin hned na začátku. Lin jenom přikývla a po té co byla vyzvána, otočila se a rozběhla zpět do svého pokoje, nic jiného teď nemohla dělat.
Leon se probudil pozdě dopoledne a pořád nemohl Lin pustit z hlavy, bál se o ni a doufal, že je v pořádku. Povzdechl si a vyhrabal se z postele, sešel dolů do kuchyně a pokynul Charlesovi. Ten jen zavrtěl hlavou, že ještě nic neví a nachystal mu pozdní snídani. Po ní se Leon vydal ven a doufal, že někde narazí na někoho, koho by se mohl zeptat na víc. Kolem poledne vyrazil do chrámu, protože nikde jinde se nic nedozvěděl. Než se dostal nahoru, nějakou dobu mu to přece jen trvalo, ale byl tvrdohlavý a odmítal to vzdát. Prošel bránou a na chvíli se zastavil a povolil si šátek na krku. Začal se rozhlížet kolem, když si všiml, jak z nedaleké budovy vyběhla dívka podobná Lin.
Chtěl na ni zavolat, ale nestihl to, protože rychle zmizela za rohem. „Raději na ni teď nevolej. Ještě si jí užiješ dost.“ Ozval se vedle něj hlas, a když se podíval, kdo to promluvil, první co viděl, byla pěst, která ho srazila na zem. To druhé co viděl, se mu vůbec nelíbilo. „U-uši?“ Dostal ze sebe když si znovu pořádně prohlídl postavu před sebou. „Copak, ještě jsi neviděl Kitsune? Víš, Lin je jednou z nás, takže budeš mít dost času dozvědět se o nás spoustu věcí.“ Zasyčel mu nepřátelsky Kaito do obličeje. „Předpokládám, že chceš vědět, co se děje. Takže, nejprve bys měl znát jeden z našich zákonů a pokud jsi dost chytrý, zbytek ti docvakne hned. Všechny Kitsune a nejen z tohoto chrámu, mají zakázáno brát si jídlo od lidí, jedinou výjimkou jsou kněží a speciálně zasvěcení lidé. Ty nepatříš ani do jedné skupiny a Lin od tebe prý dostala bonbony….“ Nechá zbytek věty nedokončený a jenom se dívá, jak Leonovi mizí z tváře barva. „Co se stane Lin? Co jí uděláte?“ Vyskočí na nohy, když si vše alespoň částečně srovná, sice ještě nechápe tu věc s Kitsune, ale to si zjistí později. „Co by, bude vyhnána z chámu, a pak čistě teoreticky musí za tebou, ve své pravé podobě a pokud ji odmítneš, zbývá jí jen pár dní života. Tím, že přijala jídlo z tvé ruky, souhlasila, že se nechá tebou zkrotit. Když ji odmítneš, bude muset zemřít. To je zákon.“ Zavrčí Kaito a otočí se k odchodu. Sám neví, proč toho člověka praštil, ale teď musí do práce, ještě toho musí spoustu zvládnout…
Leon se ještě chvíli vzpamatovává se setkání s někým takovým a podívá se směrem, kterým viděl zmizet Lin. Nakonec se otočí a smutně se vrátí domů. Když si sedne za stůl k hrnku kávy, rozhodne se. „Charlesi, domů s námi nejspíš popluje ještě někdo, zajisti vše, co bude potřeba.“ Řekne a odejde do pracovny, dodělat práci, která mu ještě zbývá. Má to tu rád, ale tahle návštěva je hodně odlišná.
Po setmění se Lin vydá k bráně, kde se naposledy otočí na svůj bývalí domov. Promění se do liščí podoby a vydá se směrem, kterým cítí Leona. Dojde až k patrovému domu a zastaví se na zahradě pod oknem, za kterým sedí Leon, její pán. Tiše a nešťastně štěkne a v podobě dýmu vklouzne za něj do pracovny, kde se znovu zhmotní a čeká…
Leon ucítí, jak ho někdo pozoruje a zvedne oči od práce. Zahrne závěsy, ani to ale nepomůže a jemu z toho pohledu naskočí husí kůže. Uslyší za sebou nějaký zvuk a rychle se otočí tím směrem. Když uvidí Lin jako sedmi-ocasou Kitsune s červeno zlatýma očima, sesune se na židli a chvíli lapá po dechu. „L-lin? Jsi to ty?“ Zeptá se a opatrně se zvedne ze židle. Lin tiše zakňučí a lehne si s hlavou na předních nohách. Leon přijde až k ní a po chvíli váhání se jí dotkne. Překvapí ho, jak jemná je její srst a znovu jí přejede po kožichu. „Proměň se.“ Řekne a čeká. Lin to hned splní a stojí před ním v kimonu s večera, kdy se potkali, a dívá se do země. Leon se zhluboka nadechne. „Je pravda, že pokud nebudeš se mnou, zemřeš?“ Přikývne a on si promne unaveně spánky. Potom otevře dveře a zavolá na Charlese, ten hned přijde a čeká na rozkazy, na nic se neptá, pokud mu bude chtít něco říct, řekne to, pokud ne, on není v pozici, kdy se může ptát. „Doprovoď Lin do pokoje pro hosty, dnes tu přespí“ Řekne a otočí se k oknu. „A co se mnou bude zítra, smím zůstat?“ Zeptá se tiše Lin. „Nevím, to ještě nevím…“ Řekne a pokyne těm dvěma, aby už šli, a tak neví, že jakmile opustili jeho pracovnu, zmizí Lin z očí skoro veškerá radost a vůle žít…

Opět 2% :D

Tvé jméno:
Sirael
Název:
Cyklus Liščí chrám, Povídka 1
Dílo samotné:
1. Příběh: Ta černovlasá
1, část

„Lin, kde se zase schováváš? Víš, že máš práci a jenom mě zdržuješ!“ Ozývá se po chodbách chrámu hlas jedné z kněžek, která má na starosti mladou kitsune Lin. To tak. Já se ukážu a ty mě zahltíš prací. Ani mě nenapadne. Chci si užívat. Když už ne celý život, tak alespoň dneska. Mrskne jedním ze svých ocasů černovlasá dívka a podívá se oknem dolů do chodby.
Díky vysokým a starým stromům blízko hlavní budovy má odsud dobrý rozhled a skoro nic jí neunikne, navíc ji kryjí listy stromu a ve svém všedním oblečení není mezi větvemi skoro vidět. A navíc, nikdo by nečekal, že liška poleze na strom. Lin se pohodlně opře o kmen stromu a začne sledovat, co se děje pod ní. Běžná denní rutina, kterou většinou jen přejde očima, ji dneska zaujme víc. Uvidí mezi sluhy několik nových a nebyla by to ona, kdyby se hned nepřenesla do jejich blízkosti.
Schová se za roh nejbližšího stavení a poslouchá rozhovory, které se tu vedou. Jeden z nich ji zaujme. „Ano já vím, že to je zakázané, ale přece si nenecháme zkazit poslední den před nástupem sem.“ „Máš pravdu, takže dneska vyrážíme jo? Kolem desáté večer by to mělo stačit, to už budou ostatní spát.“ Baví se mezi sebou dva budoucí novicové a Lin hned dojde, že se chtějí dostat na festival, který dneska začíná ve městě pod chrámem. Taky se tam chci jít podívat, ale kněžky nás nepustí, prý je to tam nebezpečné. Tse. Odfrkne si a podívá se směrem k chrámu. Pak se usměje a tiše se vytratí od hovořících. V hlavě se jí zatím rodí plán, jak se dostat do města, sice to nebude úplně fér, ale ti kluci jí nevědomky pomůžou.
Usměje se pro sebe, když vše promyslí a zamíří do chrámu, kde k podivu všech ohlásí, že ji už nebaví se schovávat a jde si pro práci. Kněží jen spokojeně přikývnou a zadají jí hned několik úkolů a propustí ji do práce. Naproti tomu lišák, který se zrovna z práce vrátil, jenom pozvedl obočí a hned mu bylo jasné, že pokud se ta malá tak žene do práce, něco za tím bude. Snad se jí nic nestane a ať už chystá cokoliv, přeju jí, ať si to užije. Ohlídne se ještě směrem, kterým zmizela, odevzdá potvrzení o splněném úkolu a odejde ven.
Lin mezitím postupně plnila těch několik úkolů a pro jednou se snažila je splnit co nejrychleji, aby si mohla na večer připravit vše, co potřebuje. Tak jí rychle uběhl skoro celý den, a když se slunko rozhodlo sklonit k obzoru a pomalu se snášelo za kopce v dálce, Lin odevzdala potvrzení o práci a odešla k sobě do pokoje. Teď už jí zbývalo jen čekat, až nastane ta správná doba…
Venku a později i v ostatních pokojích se pomalu vše tišilo a venku mezitím nad soumrakem vyhrála noc. Když Lin vyhlédla s okna, viděla dole ve městě spoustu světel, a aby si čekání zkrátila, začala se převlékat do obyčejného kimona. Přece jen tady v chrámě měli takové, které by ji určitě ve městě prozradily, nebo by připoutaly nechtěnou pozornost. Když skončí s oblékáním, podívá se na sebe do zrcadla a spokojeně se usměje. Ještě si kouzlem skryje ocasy a uši a spokojeně tleskne rukama. V tom červeném kimonu mi to fakt sluší. Zhodnotí se, uváže si do vlasů červené stuhy a potichu vyjde z pokoje. Schová se za stejnou budovou, co dopoledne a čeká, až se tu objeví ti kluci.
Nemusí se ani schovávat dlouho a k bráně se pomalu připlíží několik stínů. Kluci pomalu a potichu otevřou bránu a nechají ji pootevřenou, aby se potom mohli rychle dostat zpátky. Lin chvíli počká a pak se vydá za nimi. Jde za nimi tak, aby se jí neztratili z očí, přece jen ve městě ještě sama nebyla, ale zároveň aby si jí nevšimli.
Konečně po půl hodině strávené na hrbolaté cestě se před ní objeví brána do města a za ní ulice plné luceren, stánků a hlavně, plné lidí. To Lin trochu vyděsí, nečekala, že tu bude tolik dospělých a radši se na chvíli schovala do stínu poblíž brány a sleduje vše kolem. Pak se ale usměje, zkontroluje, jestli jí nevykoukl jeden z ocasů nebo uši a vydá se ke stánkům.
Kolem prvních několika projde pomalu a poctivě si vše prohlíží, ale pak začne pobíhat od jednoho ke druhému a zvědavě nakukovat do všech. Nejvíc ji lákají ty vonící různými dobrotami a sladkým, ale pokaždé si jen povzdechne a nabízený kousek se zavrtěním hlavy odmítne. Peněz mám dost, ale vzít si jídlo od nějakého člověka, to by byla opravdu chyba. Povzdechne si a podívá se s lítostí na výběr sladkostí u stánku před sebou.
V tu chvíli se rozezní zvony a všichni lidé se začnou sunout dopředu a Lin je davem sunuta taky. Zastaví se až před menším chrámem, před kterým stojí slavnostně oblečení kněží a zvoní na zvony. Lin se ten zvuk velmi líbí, a když u stánku nedaleko sebe uvidí podobné zvonky akorát menší, hned si jich několik koupí a vrátí se ke sledování toho, co se děje před ní. Aha, nějaké požehnání. To znám, už jsem několik takových viděla. Pokývne hlavou a čeká, až to skončí. Nakonec kněží všem požehnají a Lin se dál potlouká kolem stánků.
„Ahoj maličká, kde máš rodiče?“ Zeptá se jí u jednoho stánku mladý muž a usměje se na ni. „Rodiče mě tu nechali samotnou, už jsem totiž velká.“ Řekne Lin a přemýšlí, jestli by tak reagovala i normální dívka. Muž se jen usměje a pohladí ji po hlavě a dál si ji prohlíží. „Za chvíli bude ohňostroj, znám jedno místo, odkud bude dobře vidět, nechceš tam jít se mnou?“ Zeptá se a neurčitě pokyne rukou někam dopředu. Lin kývne hlavou a zatleská. Zvonky v rukách jí zazvoní a ona se podívá a usměje na muže. „Ráda, jsem Lin a vy?“ Zeptá se nedočkavě a jde za mužem, který se rozešel a vede ji ulicemi někam mimo hlavní ulice a nahoru na kopec. „Leon, je to můj druhý festival, ale stejně se těším jako na ten první.“ Řekne a u schodů, které vedou nahoru, ji počká.
„Tohle je můj první…na kterém jsem sama.“ Dodá rychle, aby ji nezačal podezřívat. Mám štěstí, cizince jsem tu ještě nepotkala. Odkud asi je a proč sem dojel? Tak ráda bych se ho zeptala na tolik věcí. Povzdechne si, a když se na ni Leon otočí, jenom ukáže na schody, kterých není málo. Nakonec je s menším fuňením oba zdolají a posadí se na lavičku, na kterou narazí. Sotva dosednou, objeví se na nebi první květ ohňostroje a Lin z něj nemůže spustit oči. Když se začnou objevovat nové a nové i několik zaráz začne se spokojeně usmívat. Leon se jenom usměje nadšení té malé a do ruky jí dá několik bonbónů, které si koupil a potěší ho, že je Lin hned začne pořádat…
Ohňostroj skončí a Lin se usměje na Leona. Pak si uvědomí, že něco drží v rukách a podívá se dolů. Se zvyšujícím se zděšením se dívá na pestré obaly od cukroví a z očí jí začnou téct slzy. „To ne, tohle nemůže být pravda…“ Zašeptá a podívá se na Leona, který nechápe, co se jí stalo. Než ale stačí něco udělat, Lin se rychle zvedne a uteče pryč. Zamíří rovnou do chrámu a zastaví se až před bránou. Co teď se mnou bude? Pomyslí si zoufale, zná zákony a ona jak malá neznalá liška poruší jeden z těch nejvyšších. Přenese se k sobě do pokoje, vezme na sebe svou pravou podobu a se slzami v očích čeká na ráno, kdy vyjde pravda najevo…

Je to dlouhé, tudíž přidávám 2%. :)

Tvé jméno:
Sirael
Název:
Cyklus Liščí chrám, Povídka 1
Dílo samotné:

Už od dávných časů bylo v Asii spoustu chrámů a svatostánků, které byly zasvěceny bohům, bohyním, ochranným duchům a samozřejmě i božím poslům. Málokdo ale věděl, že každá s těchto menších svatyň, má svůj nadřazený chrám. Tak tomu je i v případě Chrámu božích poslů, kterému se začalo říkat Chrám lišek, jelikož jeho svěřenci a obyvateli byli kitsune, stvoření podobná lidem a přece tolik odlišná. Já znal většinu z nich a znám jejich příběhy, které někdy pobaví, jindy chytnou za srdce. I když měli kitsune s chrámu těžkou a náročnou práci, nikdy nezapomněli, a když měli chvilku čas, sedli si za mnou a vyprávěli mi, co se kde stalo, co se děje a především to co se jim stalo. Doufám vážený čtenáři, že jejich příběhy nepohrdneš, a necháš se mnou provést alespoň střípky ze života těchto bytostí…

Dobře, 1% do tvorby ;)

Cauliflower

Vesmírná loď Argon 4435 letěla vstříc planetě Venuši. Najednou se v lodi rozezněl varovný signál a na displeji se objevil meteor. Jakmile kapitán lodi, Harold Dawson, uviděl meteor, hned začal udílet rozkazy.
„Z levé strany se k nám blíží meteor. Horacio, stoč kormidlo na pravou stranu,“ řekl kapitán.
„Ano, pane,“ řekl člen posádky, Horacio Davlisch a šel ke kormidlu.
Kapitán opět promluvil k zbylým pěti členům vesmírné expedice.
„Připoutejte se k sedadlům,“ řekl, šel si sednout k řídícím přístrojům a zapnul si pás. Ostatní členové následovali jeho příkladu.
Mezitím se Horacio pokoušel nasměrovat loď na pravou stranu.
„Kapitáne, myslím, že jsme vyvázli,“ řekla další členka posádky. A skutečně. Meteor zmizel.
„Dobrá práce Horacio,“ pochválil ho kapitán „jak jsme da…“ ale než stačil dokončit větu, loď se otřásla. Zhasla všechna světla a stroj začal klesat. Kapitán se ujal řízení a chtěl loď vyrovnat, jenomže loď se stala naprosto neovladatelnou.
„Co se děje?“ ptali se členové posádky kapitána.
„Loď se řítí na neznámou planetu. Nedá se ovládat. Držte se!!!“ zakřičel kapitán.
V neovladatelné lodi panovala panika. Viděli před sebou planetu, ale nemohli nic dělat. Čekali na náraz s pevně zavřenýma očima, ale žádný se nedostavil. Kapitán Harold Dawson otevřel oči a vylezl z lodi v kyslíkové masce, domnívajíc se, že přistáli na Venuši. Ale tahle vypadala jinak. Mezitím se v lodi probralo zbylých šest členů.
„Kde je velitel?“ ptala se Valentýna Hudsonová.
„Venku,“ odpověděl Horacio a vyšel ven, taky v masce. Ostatní šli za ním.
„Kapitáne, kde myslíte, že jsme?“ zeptal se Horacio a dívajíc se po neznámé krajině.
„Nejspíš,“ odpověděl Harold Dawson, “na jiné planětě.“
„Takže tohle není Venuše?“ zeptala se Valentýna, i když bylo zřejmé, že není.
Byla to vskutku podivuhodná planeta. Domy zvláštního tvaru, obrovské stromy, ptáci, zvířata jiná než na Zemi.
Valentýna si sundala masku.
„Proč si ji sundáváš?“ divil se Horacio Davlisch.
„Na téhle planetě je kyslík. Podívej se na ta zvířata. Dýchají kyslík,“ vysvětlila. Po chvíli si je začali sundávat i ostatní. Nic se jim nestalo.
Kapitán zpozorněl a ostatní také.
„Myslíte si, že tu jsou lidé?“ zeptala se Valentýna a za chvíli před sebou uviděla dva podivně vypadající tvory, kteří šli směrem k nim.
„Un da guch kich?“ zeptal se podivnou řečí mimozemšťan.
„Co to říkal?“ optal se kapitán ostatních.
„Kdo jste cizinci a co tu děláte?“ odpověděl druhý, o poznání hezčí mimozemšťan.
„Jsme lidé z planety Země. Vydali jsme se prozkoumat planetu Venuši, ale vlivem meteoru, který způsobil neovladatelnost lodi, jsme se dostali sem,“ vysvětlil a pokračoval, „můžete nám prosím říct, kdo jste a kde to jsme?“ zeptal se.
„Uch lak by uchs?“ řekla mimozemšťanka mimozemšťanovi. Ten jí odpověděl a ona přeložila.
„Já jsem Asperula Odonato a tohle “ ukázala na druhého mimozemšťana „ je Adonis Vernalis. Já rozumím vašemu jazyku.“
„Já jsem,“ začal kapitán, „Harold Dawson a členové naší posádky jsou Horacio Dawlisch, Valentýna Hudsonová, Roger Vasabi, John Grif, Amélie Hudsonová a Angela Norimberková,“ představil je
„Vítejte! Nacházíte se na planetě Cauliflower. Za chvíli začne obřad,“ řekla Asperula.
„Jaký obřad?“ zeptal se Roger Vasabi.
„Obřad nesmrtelnosti. Jedná se o to, že dítě, které dovrší pátý rok, musí vypít odvar z Potenily Argentely . Tak se stane nesmrtelným a bude žít na věky. Stejně tak i zvířata,“ vysvětlila.
„Takže nikdy nezemře,“ řekl Horacio, kterému se Asperula velmi líbila.
„My tady neznáme smrt,“ odpověděla „po obřadu, který trvá jeden den, vás dostaneme zpět na Zem. Do té doby tu musíte zůstat. Podíváte se na obřad?“ zeptala se.
„Rádi,“ odpověděli unisono.
„Pojďte za mnou,“ řekla a šla. Členové posádky a kapitán šli za ní. Dovedla je k místu, kde se konal obřad.
„Támhle je Nefrita,“ ukázala na asi pětiletou dívku, „když vypije odvar, bude nesmrtelná,“ řekla Asperula.
Dívka se napila odvaru a na chvíli zazářila modrým světlem, které pak zmizelo.
„Teď budou následovat oslavy. Ty potrvají jeden den,“ řekla a nechala je o samotě. Za chvíli se vrátila, ale ne sama.
„Tohle je náčelník Petasites Hybridus. Vysvětlila jsem mu situaci. Dostane vás zpět na Zem,“ řekla
„Děkujeme,“ řekl kapitán.
„Zavedu vás na pokoj.“ Jak řekla tak taky udělala.
„Tohle je váš pokoj,“ řekla, když je dovedla k podivně vyhlížejícímu domu.
„Musím se vrátit,“ s tím je nechala o samotě.
„Pojďte, jdeme se vyspat,“ řekl kapitán a ostatní šli za ním. Dům byl celý kulatý a zvláštní. Postele byly ve tvaru mrkve, stůl zas ve tvaru dýně.
„Skutečně zvláštní co?“ řekla Amélie Hudsonová.
„Ano,“ odpověděli ostatní. Jen Horacio neříkal nic, jen nepřítomně zíral na strop.
„Hej, co je s tebou?“ zeptal se ho Roger Vasabi
„Asi,“ odpověděl Horacio „jsem se zamiloval do Asperuly.“ A usnul.
„Tak to bude těžký,“ řekl kapitán „zkusíme něco udělat,“ řekl kapitán a zavřel oči. Pak usnuli i ostatní. Když se probudili, šli prozkoumat planetu Cauliflower.
„Ani nevíte,“ řekl asi kolem poledne John Grif „jak se těším domů.“
„Já taky,“ přitakala Angela Norimberková „ale Horacio má asi jiné mínění.“
„Nakonec nám řekne, že tu chce zůstat,“ řekla Amélie a ani nevěděla, jak je blízko pravdě.
Když se vrátili, byl už večer.
„Já jsem ták unavená,“ řekla Amélie a než bys řekl popel, usnula. Ostatní na tom nebyli lépe.
Ráno se probudili a měli pocit, jakoby spali jen hodinu.
„Kde je Horacio?“zeptal se John Grif.
„Nejspíš s Asperulou,“odvětil John Grif a vyšel ven, ostatní šli za ním.
„Uh by shi va.“ řekl náčelník Petasites Hybridus. Asperula se ujala překladu.
„Nastupte do lodi, odvezu vás zpět.“
„Děkujeme vám,“ řekl kapitán Harold Dawson.
„Prosím,“ řekl Horacio „mohl bych tu zůstat?“ podíval se na kapitána a na Petasita.
„Můžeš, ale musel bys vypít odvar z Potenily Argentely a nesměl by ses potom vrátit na Zemi. „Souhlasíš?“ přeložila Asperula slova Petasita.
„Ano,“ řekl Horacio.
„Opravdu tu chceš zůstat?“ zeptal se kapitán Harold.
„Ano, chci, pane. Mé srdce patří sem,“ odpověděl a pohlédl na Asperulu, která se začervenala.
„Ale budeš nám chybět. Hodně štěstí,“ řekl a podal mu ruku. To samé udělali i ostatní a pak nastoupili do lodi.
„Děkujeme vám a hodně štěstí Horacio,“ řekli a opustili planetu.

Pěkné. Příběh je celkem dlouhý, tudíž přidávám 2%. ;)

Feria, Serenáda noci