Texty a ostatní

Lidé do mě vráželi a kráčeli opačným směrem, než jsem se drala já. Mám jasný cíl, pro který jsem byla schopna zajít tak daleko, jak jen to jde. Jaký? Hledám cestu ven. Ven z tohoto prokletého města. Z města, ze kterého prý není úniku. Ale já míč dobře vím svoje. A tak jsem se drala dál, vrážela jsem do lidí a odrážela jsem je. Zachytávala jsem útržky jejich rozhovorů...

"Myslíš že jí už brzy pustí? Nebo se ještě neuzdravila z..." "Pššt! Nemusí každý na ulici vědět co se jí vlastně stalo..."

"Takže víš co máš dělat? Vtrhneš tam a p..." "Bacha! Ticho! Fízly..."

Jindy by mě to asi zajímalo, ale teď? Teď ne. Měla jsem starostí nad hlavu, natož tak se starat o cizí život... Víte, když jsem byla malá, měla jsem úplnou rodinu. Bráchu, malou ségru, matku, otce... Ale to už je dávno pryč. A jo vlastně! Ještě jsem měla psa. Deena. A kočku Moura. Vlastně kocoura no. Postupně všichni zemřeli na neznámou nemoc. Kromě mě... Do dneška jsem nepřišla na to proč. Ale asi to bude nějak souviset se mnou...Došla jsem na vlakové nádraží. Nasedla jsem do vlaku. Sedla jsem si k oknu a dívala jsem se na krajinu, kterou jsem viděla z vlaku. Sníh, již dávno opadané stromy...Za chvíli se mi pomalu zavíraly oči...a najednou jsem si nic nepamatovala než tmu a děsivé sny. S trhnutím jsem se porbudila a nevěřila jsem svým očím. Celý vlak byl prázdný. Nikdo nikde... Zůstala jsem sama v rychle se řítícím vlaku a vůbec netušila co dělat.

Další 1% ;)

A tak mi nezbývá nic jiného než ho zabít. Celý život mě pronásledoval a teď tedy zaplatí. Já ho varovala. Říkala jsem, že si to nenechám jen tak líbit. A jestli mě to bude mrzet? Ne, nebude. Dřímám ve své ruce zbraň a hystericky se směji. On se krčí v tmavém, špinavém, plesnivém rohu a pláče. Jenže co znamenají slzy, v této kruté době? Nic. Stejně jako láska. Láska otiž neexistuje. Alespoň ne ta dobrá. Kvůli takové lásce většinou přichází smrt... I když, když člověk umře, už nic necítí. Ani lásku, ani strach, ani bolest. Prostě nic. Takže alespoň jedno pozitivum má. Mačkám spušť a mířím na jeho ubohou hlavu. Na jeho mozek, který v sobě nemá nic jiného než hříchy. Asi si říkáte, vždyť ty jsi právě také spáchala hřích. Ale co je jeden velký hřích, proti milióny velkým hříchům? Nic. Tak vidíte. Dělám jenom to, co měl udělat už dávno někdo jiný, ale nesebral k tomu odvahu. Odhazuji zbraň, dívám se na něj naposledy a odcházím. Zamykám dveře a klíč házím do kanálu. Lehám si do jemného sněhu, dělám andělíčky a přes celé město se směji. Lidé, kteří kolem mě procházejí, si mě ani za mák nevšímají. Proč taky, že ano? Malá, špinavá, hysterická holka. Co je jim po ní? Nic. Jako mě není nic po nich. A i kdyby se na mě dívalo tisíce, desetitisíce lidí, nezastaví mě to. Dělám si co chci, kdy chci a kde chci. Proč? Protože už nejsem jenom ta nicotná, ustrašená holka. Od té doby, co mě lidé začali nenávidět, tak kašlu na jejich názor. Když mě nesnáší, jejich věc. Já je také nemiluji. Nesnáším je, více než oni mě. No jo no... život není vždy sladký jako z nějakýho přiblblýho filmu. Je krutý. Ale já ho miluji- Víc než cokoliv na světě. Proč? Protože mohu projevit svůj názor. A kdybych nežila, tak to nejde. Logika, nebo ne? A tak žiji. Nežiji proto, protože musím, ale protože chci. Odhodlaná, všehoschopná, milující... Taková jsem já... Deamin.

Dobře :) 1%

Moje Meno: Teneby
Názov: Vlčí Svet

Moje oči uzreli tento svet pred tromi rokmi.Lenže na tento svet som neprišla vítaná.Moje zelené očká ešte vĺčatka prešli pohľadom po zhrozených vlkoch.V tedy som nechápala čo sa deje."Je....ona je netvor!" zakričal jeden z vlkov a ušiel.Nejaká vlčica s nádhernou hnedou srsťou sa predo mňa postavila.Vlci mierne ustúpili.To bola moja matka.Jedna z najsilnejších vlčíc v svorke.Ostatní nervózne odišli.Matka sa na mňa otočila a oblizla mi čelo."Nevšímaj si to moja malá Hviezdička" a tak som dostala meno Star.*O dva týždne neskôr*Sedela som vedľa vlka starého ako ja,s ryšavou srsťou.Usmiala som sa naňho a on môj úsmev opätoval.M dvaja sme boli zanedbané šteniatka,pretože moju aj jeho matku zabili pretože porušili pravidlo:Nepáriť sa mimo svorky! "My to zvládneme!" povzbudila som Zeina.On na mňa pozrel a potom zase do zeme."Tebe sa to povie Star,tvoja matka bola najsilnejšia vo svorke,určite si to po nej zdedila ale čo ja....vĺča Omegy" povedal potichu a trochu som sa o neho bála.Nahnevane som vydýchla a postavila sa.Jemne som ho zdvihla."Nesmieš to tak rýchlo vzdávať!Musíš sa snažiť...ved predsa nikto nie je dokonalí a?!"zavrčala som priateľsky.On sa na mňa usmial a nosom mi šťuchol do líca.Usmiala som sa a sadla si no jedna z vlčíc ma postrčila."Je rad na tebe"povedala potichu a ja som vyšla smerom k Alfe.Bol dva krát väčší ako ja takže som sa dosť zľakla ale nedala som to na sebe vidieť.Uklonila som sa.Alfa na to nereagoval.Sklopila som uši a pripučila sa na zem na znak toho že je vodca.On zavrčal.Zatvorila som oči od strachu.Cítila som jeho dych na mojej srsti.No zrazu Alfa ustúpil.Otvorila som oči a uvidela Alfovu družku ako mu niečo šepká.On sa zatváril nahnevane a pozrel na mňa.Nosom namieril na jednu z vlčíc,teraz moju učiteľku.Ona prikývla a potom aj ja.Vyšla som k nej.Ona mi oblizla hlavu a usmiala sa na mňa.Potom postrčila aj Zeina.On sa ustráchane vybral k Alfovy.Pozrel na mňa a ja som sa usmiala.Zatváril sa istejšie a urobil to isté ako ja.Alfa ukázal na tú istú vlčicu.On sa rozbehol k nám.Nadšene som naňho skočila a začali sme sa hrať.Nikomu to neprekážalo.Bola som šťastná,aspoň na chvíľu.

Pěkná, 1% do tvorby

Lidé odnikud: Dívka s deštěm

Procházel jsem se po naší ulici v malé vesnici na kraji Moravy a rozhlížel se po domech, na kterých stíny soumraku kreslily obrazce nejrůznějších tvarů. Na chvíli jsem se zastavil na mostě a díval se, jak pode mnou tiše protéká potok a užíval si jeden z posledních teplých večerů podzimu. Najednou mnou ale projel pocit, že mně někdo sleduje. Otočil jsem se a rozhlédl kolem, jestli někoho neuvidím. Nikde nikdo, a přesto ve mně zůstávalo nepříjemné tušení, že tu nejsem sám. Projela mnou zima, snad z větru, který šel od vody, proto jsem si přitáhl kabát a rozešel se domů, do tepla…
Teprve když jsem zavřel dveře a sedl si se sklenkou jablečného džusu do křesla v obýváku, cítil jsem se dobře a konečně sám. Povzdechl jsem si a zavrtěl hlavou. / Asi na mě něco leze. / Pomyslím si a napiju se. Tak jako ostatní pijí v takovýchto chvílích něco ostřejšího, já popíjím jablečný džus. Asi zvyk z dětství, já už se nad tím ani nepozastavuju, ale mým známým to připadá divné. Známým…Oni si říkají přátelé, ale mě to tak nepřijde, známý je přesnější výraz, pokývu si spokojeně hlavou a položím sklenici.
Přejdu k oknu a chystám se zatáhnout závěs, když uvidím někoho na rožku protějšího domu, jak se dívá mým směrem. Strnu a na chvíli si oplácíme pohled, než se postava otočí a zaběhne někam mimo můj dohled. Stačím si jenom všimnout dlouhých zvlněných vlasů. Ani barvu nešlo určit, protože se postava držela ve stínu. Jenom si pro sebe něco zavrčím, pokládám to za škodolibost zdejších výrostků. Nemají mě moc v oblibě, ani nevím proč. Rozhodnu se, že pro dnešek toho už mám dost a po krátké sprše se odeberu do ložnice v prvním patře a složím se do postele. Nějakou dobu se ještě převaluji, než se konečně propadnu do říše snů.
Ráno se jako vždy probudím ještě před budíkem, který mám kvůli práci už automaticky nastavený na pátou ráno. Nějak v polospánku spáchám ranní hygienu a na snídani zakousnu chleba s marmeládou. Dopiju vodu z nějaké sklenice, co najdu a během několika dalších minut jsem na cestě autem do blízkého města.
Dorazím tak akorát a rovnou se nechám zatáhnout do problémů svojí šéfky, která je už po ránu příjemná jako osina v zadku. Kdyby si na sebe nenabalila tolik práce, mohla se mít líp, ale to jí já, jako obyčejný sekretář samozřejmě nemůžu říct. Poslušně si zapíšu všechny své úkoly, vyslechnu litanii o jejích problémech a bolístkách a jsem propuštěn do své kanceláře, kde už mě očekává starý dobrý počítač z doby raz dva. Není nad to se ráno pohádat s elektronikou a přesvědčit ji, že dneska má pracovat správně a pokud možno i rychle. Už v tom mám praxi, proto mi to jde jako po másle.
Na celé dopoledne a kousek odpoledne se zahrabu do práce, abych všechno stihl včas. Kolem půl druhé se dokonce dostanu do kantýny na něco k jídlu a pití, abych ještě nedostal vynadáno, že jsem umřel hladem a žízní. Pak až do osmi večer postupně zpracovávám a přeposílám všechny materiály těm správným lidem a na závěr dne mám hovor se šéfkou, který se skládá s jednoduchého monologu o všech věcech, které jsem udělal a neudělal. Nakonec zaklapne složky, dá je do jednou ze svých šuplat na klíček a po mně loupne očima. Velmi rád se vzdálím.
Cestou se ještě stavím nakoupit a podívat se do knihovny, jestli se objevila kniha, kterou jsem měl zarezervovanou. Nic, povzdechnu si a vyrazím po osvícené cestě domů. Při vykládání tašek mi po zádech přejede mráz. Stejný jako včera, ale dnes mnohem intenzivnější. Položím všechno, co mám v rukách a otočím se směrem, odkud tuším upřený pohled…
Je tam. Stojí tiše na kraji protějšího chodníku ani ne deset metrů ode mě. Ve světle pouliční lampy si ji konečně můžu pořádně prohlídnout. Dlouhé zvlněné vlasy, opálenější pleť a tenké usmívající se rty. Do očí jí nevidím, zakrývá jí je ofina. Na sobě tmavě zelený kabátek a pod ním jí trčí kus delší hnědé sukně. Na nohách vyšší podzimní boty a v rukou deštník, i když dneska je nebe bez mráčku. To si ještě zkontroluji pohledem nad sebe. Když se podívám jejím směrem, zjistím, že už není na protější straně, ale vydala se za mnou. Opřu se pohodlně o auto a čekám. Nevím, kam bych ji měl zařadit, ale připadá mi, že z vesnice není, alespoň já ji tu ještě neviděl.
„Dobrý večer.“ Pozdraví a jakoby se zájmem si mě prohlíží, stejně jako já předním ji. Kývnu jí na pozdrav. „Dobrý, proč mě od včerejšího večera sleduješ?“ Zeptám se rovnou na to, co mě nejvíc zajímá. „Jste zajímaví.“ Řekne a začne si hrát s deštníkem v ruce. Jenom nad tím zavrtím hlavou. Já a zajímaví? Kde a jak na to přišla. „Odkud jsi? Nepřijde mi, že jsi z vesnice.“ Nadhodím další otázku, protože to vypadá, že ona se k řeči nemá. Koukne na mě a nakloní hlavu jemně na stranu. Já tak mám možnost vidět i její oči. Šedé, jako soumrak, jako mlha. Tak nestálé, tajemné a hluboké, napadne mě a raději odvrátím pohled jinam. „Odnikud a odevšad. Odkud jste vy?“ Zeptá se po chvilce. „Z hlavního města, Prahy. Jak můžeš být odnikud a zároveň odevšad? To se tak často stěhujete?“ Napadne mě. „Ne, jsme prostě odnikud a odevšad.“ Zavrtí hlavou a mě překvapí, že použil množné číslo. „Proč děláš práci, která tě nebaví?“ Zeptá se a já na ni zůstanu hledět. / Jak tohle ví, to mě sledovala i přes den? / Zamračím se na ni. „Do toho ti nic není, až budeš starší, pochopíš to.“ Odseknu jí a s taškami v rukách se rozejdu domů.
Neohlížím se, proto mi unikne její vědoucí pohled a lehké ušklíbnutí. Dívka se pak jen zatočí kolem dokola, rozevře deštník a za broukání nějaké písničky se vydá ulicí pryč…
Já mezitím vyskládám a roztřídím nákup a pořád se mračím. Ta malá se mi až moc dostala pod kůži. Opřu si hlavu o skříňku a vytáhnu zelený čaj s krabičky. Normálně ho nepiji, ale dneska udělám výjimku. S teplým hrnkem voňavého mátového čaje si sednu na pohovku a zapnu televizi.
Netrvá dlouho a z venku uslyším tichý šepot. Vstanu, odhrnu záclonu a zhrozím se nad tou potopou venku. Divím se, že ještě funguje elektřina. Odejdu od okna a vypiju hrnek na jeden zátah. Zítra mám volno, je neděle, tak se nemusím trápit s včasným vstáváním do práce. Ani by se mi tam v takovém počasí nechtělo. Navíc, pokud tohle vydrží do rána, silně pochybuji, že se někde něco nevylije. S úvahami o povodních začnu klimbat, až usnu úplně.
Na kopci sedí pod stromem na lavičce dívka a houpe nohama. Nad sebou má rozevřený deštník a dívá se směrem k jednomu určitému domu. Pak seskočí s lavičky, sklopí deštník, a aniž by se jí dotkla jediná kapka, odejde do houstnoucí tmy…
Vzbudí mě úder hromu a já jenom zasténám. Pak si uvědomím, že jsem včera nezkontroloval střešní okna a hned jsem na nohách. Vyletím do patra a rychle proběhnu všechny místnosti. Pak se vrátím dolů a pro jistotu projdu i pokoje v přízemí. Pak se svalím na židli a oddechnu si. Všechno v pořádku. / Akorát se asi ukoušu nudou. / Pomyslím si, když zjistím, že nejde proud. Takže dneska žádný čaj. Povzdechnu si a vydám se na průzkum ledničky, kde ukořistím máslo, sýr a nějaký salám. Ukrojím si dva chleby a sednu si do obýváku, kde hledím na černou obrazovku televize a při tom ukusuji snídani.
Než se den přehoupne do druhé půlky, přijde mi to jako mnohem delší doba, než jen pár hodin. Většinu toho času strávím zíráním na hodiny. Alespoň už odezněla ta bouře, sice pořád leje jako z konve, ale už to není bouřka. Nevydržím to a zajdu se obléct, nazuju pořádné boty a s deštníkem vyrazím ven. Samozřejmě venku nikoho nepotkám, kdo by taky byl takový šílenec, aby teď coural po venku. / Já. / Odpovím si a najednou mi do myšlenek vnikne ještě jeden zvuk. Další kroky, a to hned vedle mě. Podívám se tam a zastavím se. Vedle mě si to vykračuje ta malá.
Když si všimne, že jsem zastavil a dívám se na ni, taky zastaví a usměje se. Já se naopak zamračím a znovu se vydám po chodníku někam dopředu. „Co se ti na mě nelíbí?“ Ozve se vedle mě a ta malá mě chytne za ruku a drží se. „Neznám tě, máš divné otázky a prostě je na tobě něco divného.“ Rozhodím rukou s deštníkem, čímž si vysloužím spršku s mraků. Tu malou to jenom rozesměje. Pořád mě drží za ruku a skoro vesele si vykračuje. „Dej mi jméno.“ Řekne najednou a já nevím, jak na něco takového reagovat, proto se na ni podívám a překvapí mě její vážný výraz. Jako už tolikrát za poslední dny si povzdechnu a vzdám to. Oplatím jí sevření její drobné ručky a svůj krok přizpůsobím tomu jejímu. „Hmmm tak třeba Anne.“ Navrhnu. Podívá se na mě a usměje se. „Nechtěl bys skončit s tou prací? Ta ženská si tě nezaslouží…“ Nakousne včerejší téma a já se podivím, jak může vědět, že mám šéfovou, když ta se na veřejnosti rozhodně neukazuje. „A co bych tak podle tebe měl dělat, kdybych byl bez práce?“ Zeptám se jí a tentokrát je to ona, kdo zastaví.
Udělá pár kroků dopředu, co jí to jen naše spojené ruce dovolí. Usměje se, ale pak zcela vážně prohlásí. „Mohl bys být se mnou. Všude a přece nikde. Chceš?“ Podívá se na mě a já v jejích očích uvidím hned několik pocitů. Touhu po společnosti, naději a určitou tvrdost, která mě u tak mladé dívky překvapí.
Ohlédnu se směrem ke svému domu a zamyslím se. Vlastně ani není špatný nápad změnit práci, a ta malá je možná trošku šílená, ale alespoň se budu mít s kým procházet v dešti. „Proč ne.“ Řeknu nakonec a usměji se na ni. „To je dobře, já už bych tě stejně nepustila.“ Usmála se a vedla mě deštěm dál ulicemi. A já se nebránil, co by mi taky mohla provést malá holka…
Všude všechno kvetlo, i do měst se už dostala svěží zeleň a v parcích kvetly stromy i keře. Jedním takovým parkem spěchala starší žena, u ucha mobil, do kterého naštvaně mluvila. „To mě nezajímá, jste nový, tak si zvykejte. Váš předchůdce, můj sekretář byl perfektní, na nic si nestěžoval, tak se řiďte jeho příkladem…“ Zaklapne mobil a rozhlédne se, kam až došla. Pohled jí padne na muže s malou dívkou, kteří jdou proti ní. Když se míjí, chytne muže za rukáv. „Jste mi povědomí…Odkud jste?“ Zeptá se ho. Muž se na ni usměje a uvolní svůj rukáv. „Jsme odnikud a odevšad.“ Řekne a pokračuje v cestě. Žena jenom zavrtí hlavou a ohlédne se po nich. Na cestě však už nikoho neuvidí…

Je velmi dlouhá a proto 2%

Krátká zimní
Sněžilo, nikde nebyl nikdo v dohledu ani doslechu, nikde ani živáčka. Přesto se na louce něco dělo a vzduchem vonícím Vánoci se nesla smutná a lkavá píseň o lásce, doprovázená zvukem flétny. Po zasněženém prostoru tiše v kruhu tančilo několik bytostí, které by lidé, neznalí nehmotného světa, nazvali anděly. Uprostřed kruhu stály dvě postavy, už od pohledu bylo vidět, že jsou stejné a přitom jiné, než ty kolem nich. Ta nalevo, s vlasy po zem, které jemně povlávaly ve vánku, s jasně modrýma očima jako nebe bez mraků, vysoká, štíhlá v říze jakoby s tekutého stříbra přepásané světle modrým pásem s ozdobnou sponou, držela v rukou větvičku smrku a zpívala píseň. Zády k ní, stála druhá bytost a teprve na druhý pohled se dalo poznat, že to je muž. I on měl dlouhé vlasy, ale jen do pasu a lehce zvlněné, barvy nočního nebe, stejně jako oči. Pevná, svalnatá a přesto štíhlá a elegantní postava byla oděna do černých bokových kalhot a tmavě modré tunice, přes kterou měl vestu a šál stříbrné barvy. Ke rtům měl přiloženou flétnu, která vypadala jako vytesaná s křišťálu a svými něžnými tóny doprovázela hlas zpěvačky. Oba byli bosí, mráz ani chlad jim neublížil a na rozdíl od bytostí kolem, měli pevné rysy. Ti, kteří tančili kolem nich, vypadali spíše jako stíny lidí utkané ze světla měsíce. Flétna umlkla a hlas dívky se vytratil ve větru, v nedaleké vesnici začaly hodiny na kostele odbíjet půlnoc. Odbyly svých dvacet ran a noc se ponořila do svého předvánočního ticha. Na stromech, cestách i polích se třpytil čerstvě napadaný sníh a v měsíčním světle se třpytil jako pole poseté démanty. Na louce se proháněl vítr a pozorný posluchač mohl zaslechnout zbytky písně a tónů, které zde ještě zůstaly, po svých tvůrcích…

Krása :) 1%