Texty a ostatní

Žila jednou jedna holka.Jmenovala se Gorgy Kučerová. Žila ve městě o kterém se říkalo že je prokleté.Gorgy bylo 14 let.Její matka jí měla moc ráda.Její otec zemřel když jí byly 2 roky.Ve škole měla velmi výborné známky.To se však změnilo v den kdy měla 14 let.Přijela máma z obchodu,přijde dovnitř a řekne“Ahoj broučku tak co jsi dostala z té písemky z matematiky?“Gorgy vyběhla z pokoje a běžela dolů po schodech a přiběhla k matce.“Mami ahoj jak to šlo v práci?Ukaž ty tašky vezmu.“Maminka se jen usmála.Byla velmi ráda že má tak šikovnou holku.“Díky.V práci to šlo velmi dobře dokonce mě i povýšili.“Gorgy se jen podívala na svou matku když vcházela s nákupem do kuchyně.Položila nákup na stůl a ptá se.“Já že jako hlavní prodavačka to už nejde víš.“řekla trošku s úsměvem a začala vybalovat věci z tašky.Maminka jí jenom odpověděla když si sedla na židli v kuchyni.“No jo taky jsem se divila,ale teď jsem hlavní vedoucí celého Hungry Cvilu.“řekla maminka a usmála se.Gorgy se na ni podívala,sedla si na židli naproti ní.“Nekec.Fakt?A co máš v plánu pozměnit?“zeptala se Gorgy podezíravě.“no zatím nevím.Teprve mi řeknou co tam mám dělat.“řekla matka.“Nic si z toho nedělej mami.“řekla Gorgy a mrkla jedním okem.Maminka se na ni usmála a zeptala se.“A co si vůbec dostala z té písemky z matematiky?“Gorgy se jen usmála a řekla.“Za jedna.A mami mám jednu otázku..“maminka se na ni podezíravě podívala.“Ano?Poslouchám.“podrbala se na hlavě a spustila.“Co znamená když někomu..občas…zažnou růst chlupy,drápy a začínají se mu zbarvovat oči do žluta?“Zeptala se.Maminka jen zapřemýšlela a naraz potichoučku řekla.“Vlkodlactví.“Gorgy se na ni nechápavě podívala a zeptala se.“Vlkodlactví?Vážně?

Dobře :) 2%

Když spatřila úsměv, hned věděla,že znamená ano!Jan znovu sedla za volant a rychle se rozjela do nákupního střediska.Elis byla jako na trní.Jestliže mezitím někdo štěně koupí umře žalem.Jakmile dorazily na místo,Elis vyskočila z auta a běžela napřed,aby neztrácela čas,než Jan zaparkuje.Ve výkladu petshopu byla stále dvě štěňata.Holčička samozřejmě opět spala a kluk poskakoval kolem,občas se postavil na zadní a přitiskl tlapky na sklo.Zřejmě poznal dívku,jež dlouhou donu chodila štěňata obdivovat.Zatím co Jan uvnitř platila za fenku,Elis ještě jednou koukla do výkladu,který ji sem denně lákal celé týdny.Téměř neměla sílu podívat se na pejska,jenž k ní vzhlížel a radostně vrtěl ocáskem.Měla příšerný pocit při pomyšlení,že ho tam nechá samotného.Nehodlala však pokoušet štěstí.Po letech,kdy snila o vlastním psu,se jí konečně podařilo přimět rodiče k souhlasu.Vzít si obě štěňata nepřicházelo v úvahu a přít se,kterému z nich dát přednost,by se nevyplatilo.Elis byla radostí bez sebe a nic jí nemohlo zkazit náladu.Bude fence tou nejlepší matkou,a když šla s novou kamarádkou v náruči k autu,jako první jméno jí vytanulo na mysli Puňťa-krásné a velmi ženské.Jan s Elis a čerstvým úlovkem na palubě projely branou rodinného panství.Aramovi vlastnili jednoposchoďový dřevěný roubený dům natřený na krémovo,jenž představoval typickou ukázku queenslandské architektury čtyřicátých let 20.století.Byl pro rodinu dokonalý,velmi komfortní,vybavený přepychovou koupelnou,prostorem pro rožnění a dvěma televizory s velkoplošnými obrazovkami-jedním v přízemí a druhém nahoře.V prvním patře se nacházely ložnice-na čelní straně manželská-a rovněž hostinský pokoj,jejichž okna nabízela výhled na přední dvůr,kterému vévodil plavecký bazén ledvinového letvaru tvaru obklopený červenou prkénkovou plošinou a tropickou zahradou plnou ibišků a královských pinií.

Ok :)

Jestliže jsou sny pouze sny, vysvětlete mi jedno. Proč se sny zdají tak skutečné? A proč se skutečnost, zdá jako sen? To nidko nikdy asi nepochopí. Sny jsou přeci od toho, aby to byly pouze sny. Aby se daly rozeznat od skutečnosti. Ale někdy to prostě nejde... Někdy jsou sny jako živé. Jako kdyby v nich člověk doopravdy byl. A i když to není pravdam člověk si připadá jakoby byla. A tak někdy sny stávají skutečností... dočasně. Bylo několik minut po šesté hodině raní a já se převalovala neklidně na měkkém gauči. Otočila jsem se tváří k Jamesovi. Co tu vlastně dělám? Měla bych tam, u nás, zabíjet lidi. Tohle není život jaký si představuji. Tam jsem totiž byla predátor. Tady jsem pouhá oběť. A to já nechci. Nechci být zabita, chci zabíjet. Protože tohle už není jenom povinnost, ale touhá. Proudí mi v žilách, jde k srdci a končí v mozku. A ten ovládá ruce. A ruce ovládají vraždené nástroje. Ať už je to kudla, revolver, nebo pouhý kuchyňský nůž. Už ani nevím kolik jsem zabila lidí. Už ani nevím jestli křičeli, když jsem jim dala poslední ránu. Už ani nevím, jestli mi bylo líto že umřeli. Že jsem je já zabila vlastníma rukama. Vzpomínky už dávno vyprchaly, ale touha stále roste. A sílí. S každou další vteřinou se milionkrát větší. A také silnější. A můj mozek přemýšlí o špatných nápadech... vlastně jenom o jednom. Ale ten jsem ihned zahnala. Nemůžu přeci zabít někoho, kdo mi zachránil život. Takže se teď na něho dívám, chtič v očích, ale ani se nehnu. Vím, co je moc. A tohle by moc bylo. Je jediný člověk, který mi může pomoct. Protože on jediný je stejný jako já. S tváří. A ví o nich vše. Zatímco já o nich nevím nic. Vstávám z pohovky a jdu k němu. Sednu si vedle něho na zem. Nikdy v životě jsem neplakala... Ale teď u něho sedím a pláču. Jedna slza dopadne na jeho ruku. Otevře pomalu oči a rozespale, ale přitom ustaraně se na mě podívá. "Co se děje?" zeptá se a sedá si. "Nic..." řeknu tiše. "Pláčeš. To nějaký důvod má, no ne?" naléhá. "Má..." vzlykám. "Tak povídej." usměje se na mě a já mu to povídám. Říkám mu o všem co mě trápí... Nikdy v životě jsem se takhle nikomu neotevřela. Nikomu jsem nevěřila, ale vlastně jsem ani nikoho neměla. Mluvím mu o tom, jak se cítím bezbranná. Jak se na mě všechno sype. A pláču čím dál víc. Slzy se mi hrnou z očí a celá se klepu. A on mě bere do náručí a jemně mě kolébá v objetí. Já si zabořím obličej do jeho prsou a stále pláču... "Neplakej, to bude dobrý." říká konejšivě a hladí mě po zádech. Jenže já pláču dál. Nakonec se na něho podívám. Ten pohled... Jako bych ho odněkud znala... A pak si vzpomenu na to, že tohohle člověka přeci znám...

Okej ;)

Otevřela jsem oči a do mého zorného pole vstoupilo světlo. Zívla jsem. Další nudné ráno... Pomyslela jsem si a vyšla jsem ven ze svého brlohu. Rozhlédla jsem se kolem a zavyla jsem. Zemí se rozléhalo vytí. Ale pouze mé, ničí jiné. Sama. Vždy jsem tu byla sama. Tedy ne vždy. Jako vlče jsem zde měla rodinu. Než je vyvraždili vlci. Já jako jediná unikla pouze díky tomu, že jsem byla ještě vlče. Schovala jsem se v dutině stromu. A tak mě nenašli. Trvalo mi poté dlouho, než jsem se odhodlala vůbec vylézt. Možná pár dní, možná několik měsíců. Kdo ví? Ale od té doby jsem sama. Nikdo totiž do těhlech končin nezavítal. Od té doby co lovci vyvraždili celou mou smečku. Některé si odvezli, ale některé mrtvé vlky nechali ležet jen tak na zemi. I moji matku a otce. A já u nich seděla. Mohlo to být dalších pár měsíců. Seděla jsem u nich a dívala se na ně s takovým tím výrazem, který říkal-snad se jednou probudí... Ale oni se nevzbudili. Leželi tam v zaschlé krvi snad celou věčnost. A já tam seděla, stále. Nejedla jsem, nepila jsem, snad možná jen spala. Ale jen to, nic víc. Jednou, když jsem si uvědomila, že už se nevzbudí, pochopila jsem že jsem sama. V té chvíli jsem asi dospěla. Své rodiče jsem řádně zahrabala do země a každý den za nimi chodila. Ze dnů se stávaly týdny, z týdnů se stávaly měsíce. A pak jsem tam ze samého smutku nechodila vůbec. Ani jsem nechodila kolem. Bála jsem se totiž toho, abych tam zase nezačala sedět. A teď se procházím sem a tam zasněženou krajinou a sleduji otisky svých tlap ve sněhu. A tak to dělám už celé dva roky a dva měsíce.A hledám svou ztracenou duši...

Dobře ;)

Když tam Jan zavolala a řekla,že si musejí vážně promluvit,Dave znejistněl. Dave Amar ,ramenatý muž něco po šedesátce,nebyl od přírody nervozní typ,jenže se nestávala často,že manželka odkud si zatelefonuje s upozorněním,aby se přichystal na vážný rozhovor.Náhle dostal strach a naplněn obavami se v duchu ptal“jestli ho po třiceti letech společného života nehodlá opustit,čemuž nemohl uvěřit.Usilovně přemýšlel,jakou chybu udělal nebo nebo čeho špatného se dopustil.Ale na nic nepřišel.I když možná… Právě koupil loď Honey May-32 stop(asi 9,6 metru)dlouhou cestovní motorovou jachtu se dvěma malými kajutami sloužícími jako ložnice a salonkem a polstrovanými a umělou kůží potaženými stěnami a sedačkou.Pořídil ji proto,aby si s Jan mohli zpříjemnit pozdní léta vyjížďkami na oceán,rybařením,pozorováním velryb a vychutnáváním si mořského ráje,který od města ležícího v tropickém pásmu dělila slabá hodina.Ale Jan sdělila,že je na cestě do kanceláře.Začal si dělat starosti,jestli pro ni není nejnovější hračka dostatečným důvodem hodit manželskou poslušnost do koše.Dave se mýlil.Jan zastavila před budovou Dave Amar Electrical Services,nechala na nejvyšší míru vzrušenost Elis v autě,uhladila si bílé kalhoty,sevřela rty a s rozhodným výrazem v obličeji se rázným krokem vypadla do kanceláře.Sotva vešla dovnitř,oznámila:,,Dostaneme nového psa.“Dave utrhnul a zvedl obočí.Nic méně si oddychnul,když si uvědomil,ž na programu není žádné drama.,,Jo jistě,dělej si,co chceš“odpověděl s úlevou.,,Pokud se semnou nerozvádíš…,,Jan vrhla na manžela udivený pohled a beze slova spěšně vyšla z kanceláře.Musely se co nejdřív dostat zpátky do Canelandu. Elis vystrčila hlavu z okénka auta a netrpělivě matku vyhlížela.Jakmile se Jan vrátila objevila ve dveřích,napjatě zapátrala v jejím obličeji.






ps:Tento příběh mi vystačí snad na celý rok :D

jejej promiň název není Arokai ale tonPUŇŤA 1.DÍL. KAŽDÁ HOLKA POTŘEBUJE PSA MAMI 4.ČÁST
Já to přehodila takže název příběhu Puňťa 1.DÍL KAŽDÁ HOLKA POTŘEBUJE PSA MAMI 4.ČÁST
A vytvořila to Arokai :)