Texty a ostatní

Pokud nám chceš nabídnout jinou tvorbu, napiš zde podle osnovy:

Tvé jméno:

---

Název:

Napiš název toho, co nám zde pokládáš.

Dílo samotné:

---

 

PROCENTA: Procenta jsou přidělovány takto: 10 řádků= 1%, 20 řádků= 2%, atd.. 

(Pokud budete mít něco mezi tím, např. 15, tak =1 nebo 2%, podle kvality.)

 

Ostatní tvorba:

Dívka beze jména

Její oči zářily jako malé diamanty. Její ústa byla mokrá od slz, které se ronily z jejích tmavých očí. Její malé ruce se třepaly a její tělo se otřásalo pod tichými vzlyky. Každý nádech ji bolel. Každá myšlenka na to, co se stalo ji zraňovala vevnitř. Zavřela oči a zhluboka se nadechla.

"Už nechci žít." zašeptala a opět propadla záchvatu pláče. Bolela jí z těch slz hlava, ale nemohla je zastavit. V duchu se loučila se všemi, které milovala a kteří milovali i ji. Ale loučila se i s těmi, kteří ji opustili kvůli jiným. Bývalým kamarádům, klukům...

Ale to teď skončí. Už nechce žít... Zažila toho moc. Věděla, že by to neměla dělat, ale také měla důvody proč ten čin vykonat. Možná by mohla ještě chvíli počkat, ale moc dobře věděla, že by již nezměnila své rozhodnutí. Otevřela oči, znovu se trhavě nadechla a vstala. Naposledy se podívala na svůj pokoj, na své malé království mezi tím vším zlem. Zavřela za sebou dveře a hlavními dveřmi odešla do širého světa. Rozhlédla se kolem sebe. Všude kolem panovala tma. Natáhla si kapuci přes hlavu a sklonila hlavu. Strčila si ruce do kapse a začala svižným krokem kráčet sněhem. Ani jednou se již neohlédla na místo, které pro ni bylo domovem. Kopala do hromádek sněhu. Stále jí po tvářích tekly horké slzy a následně chladly.

Když dorazila na místo, o kterém tolik měsíců snila, na tváři se jí utvořil krátký úsměv.

Sáhla do kapsy své bundy a vytáhla malý, kapesní nožík. Usedla pod velký, holý strom a otevřela ho. Sundala si bundu. Měla pod ním jenom tílko. Na kůži jí naskočila husí kůže. Od úst ji stoupaly obláčky horkého vzduchu. Přiložila si čepel nožíku k zápěstí. Zavřela oči a nadechla se. Zabořila čepel do své měkké kůže. Ucítila prudkou bolest ale poté i úlevu. Takto si utvořila krvavé rýhy po celé levé i pravé ruce a poté ulehla do studeného sněhu, který byl zbarvený do ruda. Od její krve. Zavřela oči. Její poslední myšlenka byla na všechny, které milovala a kteří milovali ji. I na ty, kteří ji nemilovali... Bývalé přátelé i kluky...

A poté usnula navždy, věčným a vytrvalým spánkem bez toho, aby ji někdo někdy našel.

Dívka konečně došla k vytouženému klidu...

Re: Dívka beze jména

2% :)

Pejsek beze jména

Jako každý rok do města přišla zima. Ale tentokrát to nebyla tak obyčejná zima jak se na první pohled zdálo. Týden po tom co napadl sníh nastaly kruté mrazy. Lidé nevycházeli ven, aby nepropadli nemoci. Ostatní lidé, ti bez domova umrzali. Ubývalo jich, ztráceli své životy. Mezi ty co neměli domov patřila i Luna. Hnědovlasá dívenka s šedýma očima, malým nosem a hezkou tvářičkou. Bylo jí patnáct, ale i přesto se musela vypořádat s překážkami a trápením dospělého člověka. Už hodně dlouho se necítila šťastná. Neustále bloudila ulicemi a sháněla jídlo kde jen se dalo. I na ni ale dopadla krutá zima. Snažila se najít úkryt, který se jí ale nedařilo nalézt. Už se pomalu smiřovala se svou smrtí. Psychicky se na ni každou chvíli kdy byla vzhůru připravovala. Dalo by se říci, že již byla zcela smířená se svým působením na téhle planetě. Když nastala noc, kdy předpovídali ty největší mrazy, Luna ulehla na lavičku ukrytou pod holými stromy a zavřela oči. Věděla, že se již ráno neprobudí, jelikož tohle není moc vhodný úkryt před ledovým vichrem a zimou. Ale bylo jí to fuk. Alespoň se již nebude déle trápit.
*Mezitím někde poblíž...*
Nikdy by jste nevěřili, kolik smutku se může skrývat v takovém malém tvorečkovi jako je malý pejsek. Malý pejsek pokrytý hustou černou srstí a bílými skvrnami. Život měl dobrý, byl volný. Ale byl sám. Scházel mu pán, který by ho zahrnoval láskou a miloval ho...
Když se setmělo, pes beze jména si to tak vykračoval parkem, když v tom ucítil lidský pach.
/Jaký blázen by tu byl v tuhle dobu, kdy je i zvířatům zima?/ pomyslel si a vyrazil za pachem. Na lavičce našel dívku, s promodralými rty a zavřenými oči.
/Pročpak tu tak leží, spí? Propána, vždyť umrzne!/ proběhlo mu hlavou a snažil se ji čumáčkem přivést k vědomí. Když se mu to nepodařilo, začal být nervózní. Nechtěl, aby zanikl tak mladý život tak hezké dívenky. Přiskočil k ní tedy na lavičku a lehl si na ní tak, že ji zakrýval svým tělem. Zavřel oči a snažil se nevšímat si zimy, která se mu prodírala do srsti. Poté upadl do hlubokého spánku.
Když začalo svítat, tak mezi mraky konečně prokouklo sluníčko. Jeho docela silné paprsky dopadaly i na dvě tělo ležící na lavičce. Jeden by si myslel, že jsou již bez života. Když v tom dívenka otevřela oči a strnula v úžasu. Ona žije. Přežila tu noc. Ale jak to? Ucítila, že její tělo něco kryje a tak svůj pohled upřela na zbytek svého těla. Ležel tam pejsek, pejsek beze jména, který tiše oddychoval. Otevřel své malé očka a olízl dívence tvář.
/Přežila to!/ radoval se v duchu.
Oba dva si něco uvědomili.
Už nikdy nebudou sami, budou mít navždy jeden druhého.

Re: Pejsek beze jména

Veľmi pekné! :3 5% -3-

Jiná 4. díl

Běhala po lese, byla šťastná. Když se unavila, vrátila se na mýtinu, lehla si na místo, kde dopadal svit měsíce, schoulila se do klubíčka a s úsměvem na tváři usnula. Spala dlouho, ráno se probudila odpočatá a plná energie. ,,Hmm... zajímalo by mě, jestli tu najdu něco k snědku." řekla si pro sebe a vydala se hledat nějakou potravu.Hledala dlouho, ale nakonec přece jen našla. Uviděla zajíce, přikrčila se, čekala až bude na dosah a pak vystartovala. Chvilku trvalo, než zajíce ulovila, ale nakonec ho stejně polapila. Vítězně zavyla a pustila se do jídla. Tady je to snad ráj! pomyslela si. Po jídle si šla odpočinout, pod vysoký strom. Všude byl klid, který ale zanedlouho ho přerušily opakované výstřely. ,,Co se to děje?!" vyjekla Tesa. Vyskočila rychle na nohy a běžela, co nejrychleji pryč z lesa. Byla k smrti a vystrašená a vůbec nedávala pozor. Když vyběhla z lesa, chtěla přeběhnout na druhou stranu silnice, ale najedno něco do ní prudce narazilo a ona se octla na zemi. Pokoušela se vstát, ale nepodařilo se jí to, tak se co nejrychleji odplazila na kraj silnice. Nevěděla, co se přesně stalo a nevěděla, co má dělat. Že by měla zůstat ležet? Vstát nedokázala, takže co měla jiného dělat? Mezitím šel Jakub ze školy, ale do cesty mu vlezla ta kočka, která chodí za Tesou. Začala se lísat a pak udělala pár kroků, po chvilce se zastavila a podívala se na Jakuba, ten ji s údivem sledoval. Kočka mu hlavou naznačila, že má jít za ní. Jakubovi se to zdálo jako nesmysl, ale kočka pohyb hlavou zopakovala, tak šel teda k ní. Kočka se pousmála a šla dál směrem ke konci města. Jakub si připadal trochu jako blázen, ale nakonec ji teda následoval. Když byli na konci města, už mu to přišlo divné, ale kočka šla pořád dál podél silnice. Jakub v dálce zahlédl ležet něco černého a chlupatého a ta kočka k tomu mířila. Když se kočka zastavila, uvědomil si, co to je. Byla to Tesa, kolem ní byla krev a nevypadala moc dobře. Jakub si vzpomněl, že je to ten samí pes, co mu dal tu šunku a bylo mu Tesy líto. ,,Neboj hned se vrátím." řekl Jakub takovým hlasem, aby Tesu uklidnil, ale sám úplně klidný nebyl. Běžel rychle do města. Kočka ho chvíli sledovala, pak se obrátila na Tesu a konejšivým tónem hlasu řekla: ,,No vidíš pomoc už je na cestě."Pohled upřela zase na běžícího chlapce, chvilku mlčela a pak dodala: ,,Jeho se nemusíš bát..." Tesa byla radši ticho, přidala si trapně. Asi jsem té kočce dost ukřivdila. pomyslela si. Mezitím Jakub doběhl ke svému domu, baťoh co měl na zádech odhodil na zahradě do trávy a zamířil ke dřevěné kůlně. Z kůlny vytáhl starý, dřevěný dvoukolák a snažil se, co nejrychleji vrátit k Tese. Ta ho zatím s kočkou vyhlížela. ,,A hele támhle je."řekla kočka s veselým tónem hlasu. ,,Ano..a ..Děkuji.." řekla Tesa s pokorou, ale když se chtěla podívat na výraz kočky, ona už tam nebyla.Najednou zafoukal studený vítr a vněm se ozval hlas té kočky: ,,Přeji hodně štěstí Teso..." ,,Ach..." povzdychla si fena tiše. Když byl Jakub u ní opatrně ji zvedl, Tese to nebylo moc příjemné a měla chuť ho kousnout, ale neudělala to. Když ji chlapec položil do dvoukoláku, vyrazil i s Tesou ke svému domu. Pravda, sice to nebylo úplně praktické, ale Jakub by asi nezvládl celou cestu nést v náručí, tak velkého psa. Když byli u domu chlapec se zarazil. ,,Nemůžu tě vzít do zahrady a už vůbec ne do domu. Hmm.." řekl dumavě. ,,Mám nápad!" náhle vykřikl, že se Tesa lekla. Jakub se rychle s dvoukolákem rozběhl do kopce, co byl hned naproti jeho domu, když byl na kopci vydal se úzkou cestičkou do lesa, šel a šel. Nakonec se zastavil u takové malé, dřevěné budovy, šel otevřít malé dvířka a nakoukl do vnitř, uvnitř bylo hlavně seno a nějaké harampádí. Podíval se na Tesu a řekl chápavě: ,,Já vím. Není to nic moc, ale aspoň něco." Potom zvedl Tesu a položil ji dovnitř do sena, přivřel dvířka a řekl:,,Počkej tu. Hned se vrátím." Chlapec se zanedlouho vrátil s miskou vody.,,Tu máš." řekl a položil misku před Tesu. Tesa se ani nepohnula, jen upřeně hleděla na misku. Chlapec si Tesu prohlížel a pak řekl:,,Málem bych zapomněl." Vytáhl z kapsy svých kalhot obvaz a omotal s ním Tesinu ránu na boku a pak se před ní posadil na dřevěný špalek a řekl nejistým tónem hlasu:,,Víš já nemůžu mít psa. A nevím , jak se zvířata přesně ošetřují. No a na prohlídku nemám." Jakub seděl u Tesy až do stmívání, pak už musel jít domů, aby rodiče na nic nepřišli. Do té doby ho Tesa neustále sledovala svýma žlutýma očima, které ve tmě svítily jako dvě svíčky, když odešel zavřela oči a pokoušela se odpočinout si. No moc příjemné to není, ale snad jsem v bezpečí. myslela si.

Re: Jiná 4. díl

Pěkné! 5% :3 :)

Příběh Attie

Kdesi velice, velice daleko od Gallirey se rozkládalo území zvané Faddaya. Rostly zde kakaové boby a prioritou toho území byly rostliny, ze kterých se utvářela zrnka kávy. Místní vlci byli na tuto rostlinu zvyklí, avšak ostatní vlci z jiných území by rostlinu nejspíš nepoznali. Také tady pobíhalo (a poletovalo) spousta druhů zvířat, které žily jen tady.
Právě v této prazvláštní krajině se narodilo několik vlčat, mezi nimi to nejobyčejnější, jménem Attie.
Attie měla těžký život. Všichni se jí stranili a pokládali jí za kdovíjak hloupou a neschopnou. Att z toho byla smutná, ale nedalo se nic dělat. Jejich názory byly dost nesmyslné, ale Att byla z vrhu nejmenší a vypadala nejvíce zranitelně, takže ostatní si na ni začli dovolovat a ona nemohla nic dělat na svou obranu – ano, opravdu byla malá a slabá.
Přesto se sourozenci rostla velkou rychlostí a brzy dovršila půl roku.
Zhruba tehdy Attie došla trpělivost. Byla zoufalá z toho, jak se jí všichni posmívají a tak své srdce obrnila neproniknutelným ledem, který každým dnem posilovala.
Byla ještě maličké vlče, ale už byla chladná a chovala se nepříjemně ke každému, pokud ho tedy úplně neignorovala. Jejím rodičům to bylo jedno. Nebyli na svou dceru pyšní a raději se věnovali jejím sourozencům, kteří měli dokonce velké předpoklady stát se alfami a betami smečky. Attie opovrhovali a ona se s tím musela vyrovnávat. Proč? Proč si nevšímali svého vlastního vlčete? Attiini rodiče totiž byli níže postavení a ostatní vlci ve smečce je neměli moc v oblibě. Většina z nich využila každou příležitost, aby se jim mohla vysmát přímo do očí a nebo je odstrčit několik metrů od jídla a nic jim potom nenechat. Další příležitostí byla právě Attie. Malé, bezmocné a na první pohled hloupé vlče bylo skvělým námětem k hádkám.
Díky takovému zacházení Attie svým chováním 'dospěla' o mnohem dřív. Nejen že se chovala a myslela jako dospělá, ale uměla mnohem dříve lovit a starat se sama o sebe. Začala u sebe pěstovat vlastnosti, které byli potřeba pro přežití. Pro přežití bez nikoho. Zkoumala okolní přírodu, zajímala se o krajinu tisíce kilometrů od její smečky, ale třeba také o možné nebezpečí na jiných územích.
Attie dovršila dvou let. V tuto chvíli se jí zdálo, že je připravená.
Na co? Na osudovou část svého života.
Na útěk.
Nic jiného udělat nemohla. Nesnášela toto území. Nesnášela všechno a všechny, co tu byli. Nesnášela svůj život. A rozhodla se ho změnit.
Další noci utekla. Díky své schopnosti nepozorovaně se pohybovat to bylo docela snadné.
Putovala velice dlouho. Asi pět mílí od svého rodného území padla k zemi vyčerpáním. Byla mokrá potem a neskutečně znavená. Úleva, která přišla potom, co se jí nohy podlomily byla neskutečná.
Probudila se další den pozdě večer. Dala se na další putování. Šla několik hodin a potom zas ulehla ku spánku.
Její život byl jednotvárný – pochod, spánek, lov, pochod, spánek, lov, pochod, spánek, lov...
Rozhodně to bylo lepší než v její smečce. Byla sama. Bez nikoho, kdo by jí otravoval poznámkami o její neschopnosti a hlouposti... Ach, bylo to tak krásné...
Putovala po zemi dobrý rok, dokud nepřišlo něco významného, co jí změnilo život.
Objevila svou magii. Objevila jí při jednom z lovů. Ucítila náznak myšlenek králíka, kterého zrovna lovila. Bylo to jen mihnutí, a přesto to bylo neuvěřitelné. Brzy potom se její oči začaly přebarvovat, jak si všimla, když se dívala do studánek po cestě. Její oči už nebyly blýskavě zlaté, ale bílé s nádechem do modra. Pochopila, jakou má magii. Řekla si, že se v ní bude trénovat a bude s ní cvičit, aby z ní jednou byla mocná vlčice právě kvůli magii.
Uteklo to neuvěřitelně rychle a Att už byla dospělá. Stále odhodlaná, ale stále ledově chladná.
Jednou, úplným omylem, narazila na malou smečku. Potkala tam vlka Aira. Byl milý a hodný. Právě díky němu Att ve smečce nějaký čas zůstala.
Brzy si uvědomila, že se do Aira vášnivě zamilovala.
Air jí city začal opětovat. Att zjistila, že je velice vášnivý a úplně neodolatelný. Rozhodla se tedy ve smečce zůstat.
Díky Airovi její srdce rozmrzlo. Těžko říci, jestli to bylo dobře, nebo ne, ale tenkrát to Attie bylo jedno.
Za půl roku se rozhodli dát se dohromady. Zatímco Att už myslela na vlčata, Air byl pořád někde jinde a Attie ho přestala vídat. Ale nevadilo jí to. Vždy jí to vynahradil nějakou krásnou romantickou procházkou do lesa.
Přišel den, kdy se oba rozhodli svůj vztah ozámit alfě. Alfa pokývala hlavou a po tváři jí přelétl rychlý úšklebek. Potom se obou zeptala: “Nu, opravdu?”
Od Attie zazněla jednoznačná odpověď – ano.
Avšak z druhé strany se ozvalo zavrčení. Air vyslovil ono slovo, kterým Attie zlomil srdce – NE.
Attie se vedle něj zhroutila a začala vzlykat. Air se zatvářil povýšeně. “Někoho takového mít za partnera? Ani náhodou! Odveďte ji. Vyžeňte ji. Jak si vůbec dovolovala doufat, že bych do ní snad byl zamilovaný?!” vykřikl Air.
“Aire... To ne...” zajíkavě se na něj podívala Attie. Srst měla zmáčenou od slaných slz, které jí stékaly po tváři.
Byla vypovězena ze smečky a den na to už byla několik mílí od onoho území.
Attie měla velkou smůlu – tohle byla jedna z temných smeček. Jejich členi často sváděli pocestné vlky a poté jim ubližovali, brali to za vybraný způsob zábavy a navíc, při každé takové scénce se vlci posouvali na mnohem vyšší a lepší místa v hierarchii. Zkrátka, Attie byla jen součástí jejich her, kterými dokazovali, jak jsou dobří.
Celá scénka jí úplně zlomila. Všechna její odolnost se vytratila a vystřídal jí bezbřehý smutek a bolest.
Už nikdy nechtěla milovat. Nikdy. Už nikdy nechtěla ucítit lásku.
Trvalo to dlouho, než se zase obrnila svou bývalou odolností. Led už do svého srdce plně vrátit nedokázala, stále tam ale nějaký byl a navždy bude.
Poté Att dorazila na ono území, kde se jí zalíbilo. Všude bylo spoustu všelijakých krásných rostlin – hlavně ne těch, na které byla zvyklá od domova, tam už se nikdy nechtěla vrátit a nikdy už nechtěla vidět kávovníky ani jiné tipycké rostliny tam rostoucí. Navíc tu všude pobíhalo spoustu zvěře a vypadalo to tu, že je tu spoustu vlků a Attie by sem snadno mohla zapadnout. Došla k významnému rozhodnutí – zůstat.

Re: Příběh Attie

Jé,.. Tak tohle je tak za 8%.. Měla bych zavést nějaké "procentování", nebo jak to nazvat:DDDD krása :3

Příběh Tarriana ( z mé pc knihy Mirinie)

Pokud bychom chtěli začít úplně od začátku, museli bychom se vrátit o pár let zpět, do doby, kdy byl členem smečky, ve které se malý Tarian narodil, ještě jakýsi Atray. Atray byl Tarianův starší nevlastní bratr. Šlo o jednoho z potomků Balthazara, silného a hlavně respektovaného alfa samce celé smečky. A taktéž společného rodiče jak Tariana, tak Atraye.
Atray se však se svým otcem poněkud nepohodl – právě proto si Tarian svého staršího bratra prakticky nepamatuje. Jednoho dne byl totiž Atray vyhoštěn ze smečky. A vyhnána byla rovněž Lune, Atrayova matka, která svého partnera zjevně přestala bavit.
Od té doby už o nich nikdo v oněch končinách neslyšel.
Ale život ve smečce pokračoval dál...

Všechno se to stalo jedné noci v říjnu 2008, kdy Bethiea, druhá partnerka mocného Balthazara, porodila pět malých vlčat. Nejprve dvě dcerky, Seinnu a Baru, které byly svým zbarvením nápadně podobné otci, a poté následovali tři synové – Bastian, tmavě hnědý vlk s černými odznaky, Cattan, cosi prapodivně hyperaktivního s flíčky... A nakonec Tarian, vlče nejpodobnější své mamince.
Buďme k sobě upřímní. Už v době, kdy byl Tarian malý, sotva chodící uzlíček chlupů, se u něj čas od času projevily základy jeho budoucí osobnosti. Příliš nekňučel, místo rvaček se raději nechával okusovat a žužlat od sourozenců. Kam jej matka položila, tam jej také s největší pravděpobností zase našla. Klidně i po hodině. Ne snad, že by si Tarian se sourozenci nikdy nehrál – nikdy ovšem nebyl hlavním organizátorem či plánovačem.
V zásadě by se dal specifikovat jako velmi hodné vlče. Naštěstí. Jeho matka je totiž vychovávala prakticky sama. Ačkoli se zdálo, že po vyhnání nezvedeného Atraye se otec Balthazar trochu zklidnil, atmosféra ve smečce stále nebyla úplně ideální a každý si víceméně hrál výhradně na svém písečku. I přesto se nedá říci, že by Tarianovi v dětství něco nějak akutně chybělo.
Se svými sourozenci měl relativně dobrý vztah a i když občas uvažoval nad tím, proč má Cattan tak divné zbarvení anebo proč je Bara jediná, kdo ve jméně nemá žádné N, spoléhal na ně a byl jim ochoten pomoci z každé bryndy. Měl je rád všechny zhruba stejně, tak by to mezi sourozenci koneckonců mělo být, a nijak extra nedivočil ani s jedním z nich. Přesto asi nejvíce respektoval nejstaršího brášku Bastiana, snad proto, že to byl vcelku dobrý vůdce, pokud zrovna nesoupeřil s Barou. Bylo jisté, že ta se v životě neztratí, protože si tato jízlivá, nadmíru energická a snad i trošku výbušná vlčice nikdy nenechala nic líbit. A pak tu byla Seinna. Tarian si nikdy nebyl úplně jistý, co si o ní má myslet, ale sestra mu často pomáhala v případě, kdy byl sám sebou zmatený. Považoval ji ovšem za mírnou a hodnou, byť trošku lehce zmanipulovatelnou. Nejvíce Tariana, obyčejně klidného a vyrovnaného, vytáčel jeho nejbláznivější bratr Cattan, který sršel energií a byl přímo hyperaktivní, čímž často prudil všechny v okolí. Nejhorší pro Tariana bylo, když si s ním bratr chtěl povídat o něčem, co bylo absolutně nepochopitelné. V takových situacích se odešel vyvztekat někam do ústraní, aby jej nikdo neviděl, a vrátil se opět s neprůhlednou maskou. Několikrát si všiml toho, že Cattan stále mele a ani nezjistil, že mu sourozenec někam zmizel.
Když potom Tarian o něco povyrostl, bylo naprosto jasné, že jiný nejspíš nikdy nebude, protože to vlčecí hopsahejsa a žužlání se u něj prostě ve větší míře neprojevilo. Chvilku se snažil sourozence převychovávat, otec měl koneckonců na práci jiné věci, a tak se Tarian pokoušel nastoupit na jeho místo – ačkoli nebyl ani největší, ani nejsilnější a už vůbec ne prvorozený. Rozum z toho taky moc neměl. Velice brzy však pochopil, že snažit se vštípit několikaměsíčním sourozencům do hlavy „moudrost“, jak tomu on sám říkal, je poměrně zbytečné. Cattan si z toho nic nedělal, Bara a Bastian mu nevěnovali přílišnou pozornost a raději řešili, kterým směrem se budou další výpravy vlčích teenagerů ubírat, a Seinna sice občas udělala to, co jí Tarian dobrácky poradil, ale on sám to nebral jako příliš velký úspěch. Měl tušení, že sestra vždycky udělá vše, co se jí řekne.
Jinak jeho život probíhal vcelku běžným způsobem. Naučil se slušně lovit a stopovat, zjistil, jak se vypořádat s nástrahami přírody a jak se vlastně plave. Nějaké lepší přátelé si ovšem kromě matky a sourozenců nenašel. Byl oblíbenější než ostatní bratři a sestry – to proto, že bylo složité poznat, co si myslí. Bara i Bastian byli jinými členy smečky nejspíše vnímáni jako potenciální konkurence na vyšší posty, Seinna byla až příliš ovlivnitelná a Cattan byl prostě... Cattan.
S příchodem dospělosti začala vlčata objevovat své magie. K Tarianovu velkému překvapení ji jako první objevil Cattan, k Tarianovu minimálnímu překvapení to byl vzduch. Následovali ostatní sourozenci a také samotný Tarian, který jednoho krásného dne, kdy vydýchával Cattanovu hyperaktivitu sám samotinký u jezírka, objevil svou skutečnou sílu. Vlnky se pod návalem vlkova rozrušení mírně hnuly a v jeho očích se objevily jakési modré flíčky, které do druhého dne zbarvily dosud jantarová očka úplně. Bylo mu upřímně líto Bastiana – ačkoli také ovládal magii vody, jeho oči se nikdy nezbarvily. Tarianovi to přišlo příšerně divné.

Zhruba v necelých dvou letech ho pak touha po normálnosti přemohla naprosto radikálním způsobem. Zatímco jiní vlci v jeho věku toužili po lepším postavení či super magických schopnostech, se Tarian ze všeho nejvíc snažil být běžným chlupatým jedincem a splňovat všechny podmínky pro normálnost, které si samosebou určil on sám. Nebyl šťastný, domníval se tedy, že něco musí dělat špatně. Začal tedy svůj problém řešit. Jeho jakousi první metou mělo být nalezení partnerky. Vybíral, vybíral, až si ke smůle dotyčné nakonec vybral jakousi Idunn.
Šlo o dceru jednoho z gamma párů, překrásnou vlčici čokoládově hnědé barvy se souměrnou stavbou těla a veselýma, hravýma očkama v barvách ohně. Těžko říci, z jakého důvodu si nakonec Tarian vybral právě ji, po čase jej ale jiskřičky v očích Idunn uchvátily natolik, že se skutečně hluboce zamiloval. A byl dokonce ochoten odhodit svou masku normálnosti a na chvilku se začít chovat jako potřeštěný blázen – samozřejmě jen tehdy, pokud ho nikdo z rodiny neviděl. Dvořil se Idunn, která mu jeho zalíbení opětovala, až se z nich po krátké době stal poměrně šťastný pár. Alfa Balthazar svého syna Tariana pečlivě sledoval, ale dálo se, že proti novému vztahu nic nenamítá.
Vše se začalo sypat zhruba po třech měsících – nic naplat, jádro charakteru se tak snadno potlačit nedá a pokud si dva zkrátka nejsou souzeni, klapat to nebude. Idunn se stávala čím dál více extrovertnější a nezřídka se vrhala do akcí, které Tarian považoval za pošetilé. On poklidně polehával pod stromem, ona se poflakovala po okolí a přemýšlela, co by se asi stalo, kdyby schovala kořist ze smečkového skladu. Tarian měl ovšem na krachu vztahu také řádný podíl. Inu, žádnou vlčici nepotěší, když jí její milý oznámí, že se chová jako malá, měla by dostat trochu rozumu a že má na jedné straně jaksi pocuchanou srst.
Vztah definitivně padl o další měsíc později. Byť byla Idunn ne zrovna spořádané povahy, její vynikající lovecké schopnosti (a Tarianova protekce) zařídily, že jim Baltazar odsouhlasil posun ve smečkové hierarchii. To se ovšem Tarianovi nelíbilo. Jemu jeho dosavadní pozice vyhovovala, měl zhruba stejně práv jako povinností, neviděl důvod, proč by bylo třeba něco měnit. Tarian se své milé snažil podat vysvětlení, Idunn už toho ale měla dost a rozhodla se, že si najde někoho ambicióznějšího. Zprvu to Tariana vyděsilo a uvažoval, že to ještě promyslí, ale když na něj Idunn zařvala, že je pomatenec a není normální, urazilo jej to natolik, že s ní už nikdy nepromluvil. A to s ní strávil ve smečce ještě pár měsíců.
Druhou „ztrátu“ prodělal dva a půl roku starý Tarian chvíli poté, kdy se ze smečky rozhodl odejít Bastian. Ale ve vší úctě k němu – toto loučení Tarian zas až tak neprožíval. Bastianův odchod ze smečky bral jako přirozený chod věci.

Rodné území postupně opustily i obě jeho sestry, až Tarianovi zůstal pouze Cattan. To jsem to ale vyhrál, myslel si kysele, když sledoval svého téměř tříletého bratra, jak se stále chová jako totální trubka. Ve skutečnosti mu ale záviděl – zatímco Cattan byl stále plný elánu, Tariana začínalo všechno iritovat a i on sám byl ze své snahy o klidný život poněkud znuděný. Jednoho dne si tedy i on zašel pro otcovo svolení k opuštění smečky, rozloučil se s matkou a dokonce taktéž s Cattanem, načež se nadobro odebral neznámo kam.
A to byl možná problém. Tarian, jinak zvyklý všechno do detailů plánovat a řešit, sice rodinu opustil s nadšením a v očekávání něčeho nového, ovšem poté, co putoval směrem na východ už druhý měsíc, zjišťoval, že život tuláka není až takové vzrůšo, jak si představoval. Tedy, bylo to bezpochyby nebezpečnější a introvertněji založenému Tarianovi taktéž vyhovovalo, že ho nikdo neprudí, svým způsobem se mu ale po vlcích začalo stýskat.
Snad právě proto jej potěšilo, když jednoho dne ucítil ve své blízkosti pach cizího vlka. Tarian si v tu chvíli spokojeně pochutnával na čerstvě uloveném zajíci, polevil proto v ostražitosti. A to byla právě ona chyba. Radost zmizela stejně rychle, jako se objevila – to poté, co se kolem mihlo něco šedavě zbarveného a rozčepýřeno, sprostě to zezadu atakovalo Tariana a pokusilo se mu to kořist vyškubnout. Naštěstí bylo ono stvoření o něco menší a podstatně vychrtlější, tudíž Tarian utrpěl pouze lehké zranění na zadní noze. Hned poté se mu podařilo onu „věc“ odhodit.
Tarian tehdy překvapeně zjistil, že je to vlk zhruba stejného stáří, jenom v daleko horším stavu. Najednou mu bylo jasné, proč se mu vlk pokusil kořist vyrvat – takový chcípák nemá moc velkou šanci něco uštvat, proto mu přišlo jednodušší krást. Tarian na něj chvíli mlčky civěl, vlk mu pohled oplácel o poznání bázlivěji, až se nakonec Tarian rozhodl mu svou kořist věnovat. Však co, byl to normální zajíc. Takových po lese běhá ještě stovka.
A tohoto rozhodnutí náš vlk již nikdy v životě nelitoval. Finnur, jak se opelichanina představila, se po poměrně krátké době dal docela slušně dohromady a stal se Tarianovi blízkým přítelem a rádcem. Byť bez magických schopností, ukázalo se, že o tuláckém životě toho ví Finnur spoustu. Tarian ho jen poprvé zastihl ve slabé chvilce – jinak šlo o velice vyrovnaného, klidného a hlavně spořádaného vlka. Tak spořádaného, že jej Tarian shledal dostatečně vhodným společníkem na několik následujících měsíců cesty.
Duo starých mládenců... Ne, duo slušných gentlemanů společně putovalo skutečně dlouhou dobu, aniž by nastaly nějaké větší neshody či problémy. Dohromady dokázali všechno nějak vyřešit či napravit, nic výraznějšího jim nechybělo. Alespoň si to neuvědomovali.
Když však jednoho dne, už téměř pětiletí, narazili na drobnou rodinnou smečku v borovicovém lesíku, stačil jediný pohled a oba se mlčky shodli, že právě tohle je nejspíš ona chvíle a místo, kde je na čase ukončit tulácký život a vstoupit do smečky. Alfa pár smečky je přijal poměrně vlídně, neboť akutně potřebovali schopné lovce.
Uplynul asi půl rok a jak Finnur, tak Tarian učinili ve svém životě jakýsi posun. Zatímco Finnur našel zalíbení v zatím single betě smečky, Tarian se ujal učení mrňat alfa páru. Nevynikal sice ani v lovu, ani v magii, pro svou spolehlivost a dokonalou znalost správných způsobů a chodu smeček byl na post učitele naprosto ideálním (dle rodičů, podle vlčat byl pouze nudný). Ve smečce se cítil šťastný. Bezpečí, jistota a stabilní, i když ne vysoká pozice mu stačily k tomu, aby dokázal zapomínat na fakt, jak osamělý ve skutečnosti byl. Byť se s ním Finnur stále přátelil, postupem času na něj taktéž dolehly rodičovské povinnosti – a Tarian měl o dalších pár malých žáčků víc.
I tihle ovšem po čase odrostli a Tarian si začal připadat mírně neužitečný. Ačkoli ho alfa pár i Finnur přemlouvali, aby zůstal, věřil, že každý vlčí život má mít nějaký smysl a cíl. A ten mu momentálně chyběl. S díky a se smutkem se tedy rozloučil se svou druhou rodinou a jako šestiletý mazák se opět vydal do světa.

Bez větších potíží, když nepočítáme neobvykle teplou zimu a jakési divné místo pokryté pouze pískem, jej nakonec vítr zavál až sem...

Re: Příběh Tarriana ( z mé pc knihy Mirinie)

Páni... tohle je na 9% :)

Přidat nový příspěvek

Tvůj e-mail

Pošli nám svůj e-mail, abychom tě mohli kontaktovat, kdyby se se stránkou cokoli stalo. E-mail budou znát pouze admininstrátoři (Elisa), takže se nemusíš bát.

Kontaktujte nás