Texty a ostatní

Jednoho krásného letního dne se ve smečce narodila čtyři vlčata. Byli to tři vlčice a jeden vlk a všichni byli černí. Až na Airshiru. Ona jediná měla bílé pravé ucho a 2 bílé nohy. Jejich otec, Afrein, byl uhlově černý a byl deltou ve smečce La – Tanté spolu s jejich matkou Andie, která byla čistě bílá. Andie byla sestrou alfy Roselly a jen díky tomu směla mít vlčata. Air byla už od narození velmi hravá a někdy lezla rodičům na nervy. V dětství, když ještě neměla svou moc, trávila čas hraním s matkou a sourozenci. Jelikož už od narození miluje dobrodružství, často chodívala sama tam, kam neměla.Když jí bylo půl roku, všichni sourozenci objevili svoje nadání na živel. Air si dokonce pamatuje, jak se probudila a na ní koukali místo obvyklých jantarových očí zelené, které patřili jejím sourozencům. Okamžitě se rozběhla k vodě, aby viděla jaké je má. „ Počkat… Já je nemám zelené… Já je mám červené…“ pomyslela si Air a v tom jí to došlo. Zase něčím jiná. Ale za svůj živel byla velmi ráda. Občas si z ní sourozenci trošku utahovali, ale jí to ani trošku nevadilo. Jejich matka měla nadání na myšlenky a otec na zemi. Air měla nadání po dědovi a jejich matka jim vyprávěla, co všechno můžou se svou magií dělat. Air skoro každý den zkoušela svou magii a vždy potom musela odpočívat, protože jí to hodně unavovalo.
Když bylo Air a jejím sourozencům přibližně 6 měsíců, začali je rodiče učit pořádně lovit. Doteď zkoušeli jen malé zajíce a podobnou zvěř, ale nyní byl čas zkusit i něco většího. Na začátku to bylo velmi těžké, protože dvě vlčata se spolu přátelsky rvala, jedno se válelo na zemi a poslední koukalo do stromu s otevřenou tlamou. Nakonec se to ale všichni naučili. A pak se narodila vlčata alfám. Air byla hrozně nadšená z těch malých roztomilých tvorečků, bohužel si s nimi ale nesměla hrát. Věděla totiž, že by tetička asi zuřila. Vlčata vychovávala pečovatelka, kterou sice Air znala, ale neměla to štěstí se s ní blíže seznámit. Každý den koukala na vlčata a byla velmi zvědavá, co budou mít za živel.
Když vlčatům byl půl rok, objevili všichni své nadání. Megan měla oheň stejně jako Air, Betty měla vodu a Luna měla… vzduch. A to byl problém. Teta a strýc tento živel nenáviděli. K Luně byli zlí a Air jí bylo líto. Nikdy ale neměla šanci si s ní popovídat. Jenže jednou, když se Air vrátila z lovu, Luna byla pryč. Od svých rodičů se dozvěděla, že alfy jí vyhodili. Pro Air to byl celkem šok, že by rodiče vyhodili své vlastní vlče. Asi po měsíci od Lunina odchodu za ní přišel Andreen. Ptal se jí, jestli by už konečně s ostatníma nechtěla opustit smečku a žít jinak. Líp. Air po kratším přemlouvání souhlasila, rozloučila se s rodiči a vydala se pryč.
Nějaký čas cestovali spolu. Lovili, hráli si a učili se novým věcem. Sem tam byli samozřejmě hádky, ale co by se dalo u sourozenců čekat? Air spolu se sourozenci došla k řece, a protože se chtěla dostat na druhý břeh navrhla, aby se místo vrácení dostali někudy přes ni. Všichni šli na okraji řeky, když v tom se pod nimi uvolnila hráz a všichni spadli do řeky. Air začínala být vyděšená. Proud jí odnášel od ostatních a ona nemohla nic dělat. Air se snažila plavat, ale nic proti silnému proudu nezmohla. Už začínala být velmi unavená, ale když najednou proud zpomalil a ona mohla doplavat ke břehu. Vyčerpaná se na něj vyškrábala a chvilku jen tak ležela a snažila se popadnout dech. Chvíli jí trvalo, než jí pořádně došlo, co se vlastně stalo. Chtěla vstát a rozběhnout se podél řeky za nimi, ale když v tom se jí zatmělo před očima a ona ztratila vědomí.
Když se probudila, uviděla těsně před sebou čumák. Hrozně se vyděsila, prudce se nadzvedla a toho vlka tím pádem porazila. „ Kdo ksakru jsi?“ zeptala se obezřetně Air a už zase lapala po dechu. „ Já jsem Tarllia,“ řekla a lehce se na Air usmála. Byla bílá a oči měla fialové. Ovládala Iluze. Hned na první pohled se jí zdála dost milá, a proto se z nich okamžitě staly nejlepší kamarádky. Chodily spolu na lov, běhaly spolu a dělaly všechno možné. Od Tarllii se Air dozvěděla, že její smečka byla celkem blízko La – Tanté, ale její smečku vyvraždili lidé a jí se podařilo utéct. Air vyděsila jen představa na to, jak muselo být hrozné být lovena těmi hroznými věcmi, jako jsou lidé.
Jednou si naplánovaly, že by mohly lovit velmi brzy ráno a to se jim stalo osudným. Lovily spolu jeleny a dovolily si na toho největšího. Air ho měla nahnat k Tarllie, a Tar ho pak měla zabít. Air to ale nijak zvlášť nedomýšlela a začala ho nahánět směrem k Tar. Jenže jelen běžel moc rychle a Tar mu nestihla skočit po krku. Začal po ní dupat a Air slyšela jen bolestné kňučení. Rozzuřeně zavrčela a vrhla se na jelena. Zakousla se mu do nohy a prudce trhla. Uslyšela křupnutí a jelení zasténání. Jelen se obrátil a kulhal pryč. Air se s hrůzou koukala na Tarlliu. Byla celá od krve a kňučela. „ Tar… Co jsem ti to udělala?“ zeptala se Air a se slzami v očích se k ní sklonila. „ Běž… Běž pryč,“ zašeptala Tarllia a mírně do Air drkla čumákem. „ Cože?! Ne! Ty ses zbláznila! To nemůžu!“ řekla zděšené Air a rozhodně si sedla. „ Ne. Musíš jít. Prosím… Nechci, abys mě viděla umírat…“ zašeptala a zavřela oči. To už Air nesnesla. Z očí se jí hrnuly slzy a ona utíkala pryč. Ani nevěděla, kudy se žene, až doběhla na louku. Tam si lehla a nechala slzy volně kanout.
Když se uklidnila, našla toho zraněného jelena a dokončila svoji práci. Sežrala ho a zbytek nechala liškám. Asi měsíc cestovala sama pustou krajinou, kde jí neustále připadalo, že jde Tar za ní, i když už dávno věděla, že je to zhola nemožné. Stejně tak to měla i u jakékoliv řeky či jezera, které potkala. Vždycky čekala, že uvidí známé postavy, že uslyší známý hlas, ale nikde nic. A pak dorazila na velmi zvláštní místo, kde byla mlha. Byla zvědavá a beze strachu jí prošla. Hned, jakmile jí ale prošla, musela se zastavit. To místo se doslova hemžilo neznámými pachy vlků a vlčic. Chvilku jen tak nerozhodně stála, ale pak jí něco napadlo. Na tomhle zvláštním místě by se jí možná podařilo zahnat smutek ze ztráty a dokonce i najít své milované sourozence a v neposlední řadě i další ze smečky jako je Betty, Luna nebo Megan! A proto se rozhodla zůstat tady, na Mirinii.

Myslím, že za tohle si zasloužíš 7% :)

Ta budova byla škola do které chodily místní děti, takže i Jakub. Začalo pomalu svítat, po chodníku směrem ke škole šel starší muž,prošel těsně kolem Tesy ,ale nevšiml si ji a ona se neprobrala, jelikož byla ještě hodně unavená. Muž odemkl bránu toho plotu a vešel na pozemek školy, byl to totiž školník, děti se ho bály, je totiž vždycky mrzutý.Sedl si na lavičku ,která byla před kůlnou, ve které trávil hodně času. Využil toho ,že tu ještě kromě něho nikdo není, vytáhl z kapsy svého starého a špinavého kabátu zapalovač a krabičku cigaret, chtěl si zapálit ,ale v tom uslyšel ,jak skřípe brána plotu školy všechno rychle schoval do kabátu. Ta brána skřípala ,protože Jakub ji otevřel a vešel na pozemek školy, šel k budově a sedl si na schody ,které vedly do školy. Jakub byl vždycky z žáků první ve škole, často ve škole býval dřív než učitelé. Když ho školník uviděl, šel mu otevřít školu. Jakub chtěl poděkovat ,ale když uviděl naštvaný výraz školníka, nevydal ani hlásku a vydal se rychle do šatny. Školník si zalezl do svojí kůlny a chvíli byl klid.Později začali přijíždět učitelé a žáci začali chodit do šaten. Ten hluk ,co děti dělaly vzbudil Tesu, po očku sledovala ,co se děje ,nakonec se radši vydala pryč. Musím najít něco k snědku, myslela si. Čenich měla pořád u země, sem tam i větřila ,jestli něco neucítí ve vzduchu. Mezitím už všechny děti ve škole seděly v lavicích a poslouchaly učitele(Některé je neposlouchaly), kteří mluvili o učivu. Tesa se vrátila ke škole, lehla si u plotu a pozorovala procházející lidi, jestli jim nějaké jídlo třeba neupadne, nebo jestli něco nehodí do popelnice.Začínalo to vypadat beznadějně, nikomu nic k snědku neupadlo a nikdo nic nevyhodil. Slunce příjemně hřálo Tesinin černý kožich, netrvalo dlouho a usnula. Zanedlouho bylo odpoledne a většina žáků zamířila na oběd.(Někteří žáci měli ještě vyučování, nebo kroužek a některá malá hrstka dětí nechodila na oběd.) Po obědě se děti radostně vydaly domů, mezi nimi byl i Jakub, který cestou přikusoval chleba se šunkou, jelikož oběd nesnědl a měl ještě hlad. (Na oběd byl špenát) Když vyšel z pozemku školy uviděl Tesu, která ležela u plotu se vztyčenou hlavou, jelikož ji probudil křik dětí. Jakub se zastavil a prohlížel si Tesu, jak si ji tak prohlížel bylo mu jí líto, jelikož Tesa byla dost špinavá a vyhublá.Natáhl k ní ruku s chlebem, Tesa ho nedůvěřivě pozorovala svýma žlutýma očima. Vycenila bílé zuby, ale zase je rychle schovala, ucítila pach Jakuba, který byl stejná, jako pach toho chlapce, který ji dal tu šunku. Nejistě se dívala na Jakubovu ruku.Jakub ji pobídl: ,,Vezmi si." Tesa zvedla pohled a upřela ho na Jakubovu tvář, pak se zase podívala na chleba a pomaličku se zakousla do chlebu a pak ho chlapci pomalu vysunula z ruky. Vstala a poodešla od Jakuba, pak se něj podívala pohledem, který jakoby říkala ,,Děkuji." a odběhla pryč. Jakub se usmál a vyrazil k domovu. Tesa mezitím došla do parku, kde si lehla do heboučké trávy pod stromem a pustila se radostně do chlebu. ,,Byl by to hodný pán, nemyslíš?" ozval se známý hlas. Tesa poznala, že je to hlas té záhadné kočky a potichu zavrčela. "Pročpak vrčíš, nejsme přeci kamarádky?"řekla kočka s podivným tónem hlasu. Tesa jen odsekla: ,,Ne! Nejsme!" ,,Ale pročpak? Co jsem ti udělala Teso?" zeptala se kočka. Tesa sebou trhla.Ta kočka tady někde je! Vím to! Ale proč se neukáže? Nemá dost odvahy? myslela si Tesa a rozhlížela se kolem sebe a pak ji uviděla. Kočka seděla v koruně na protějším stromku. Tesa se podívala do země a naštvaně zamumlala: ,,Grrr! Co ode mě vlastně chceš?! Kočka odpověděla hlasem, který se pomalu ztišoval, jakoby se ta kočka vzdalovala: ,,Nic...vůbec...nic.." Tesa zavrčela a podívala se znovu na strom, kde seděla ta kočka, ale byla pryč! Začal foukat studený vítr, ve kterém byl slyšet tichý smích té kočky. Tesa chvilku vyjeveně hleděla na strom a pak nahlas zavrčela, zaryla drápy do země a vytrhla trávu. ,,Sem psi nesmí!" ozval se za Tesou naštvaný hlas, Tesa strachy nadskočila, otočila se a zjistila, že za ní stojí muž,který má na starost údržbu parku a nesnášel, když do něj lezli psi. Tesa rychle vstala a utíkala pryč. Nedojezený chleba, který tam Tesa nechala muž vyhodil do koše. Tesa utíkala městem, když byla daleko od parku zastavila se, aby si odpočinula, ale brzy zase musela utíkat, jelikož ji uviděl chytač psů, chytač psů ji zahnal až nakonec města, kde byla jenom silnice, obklopena loukou, která navazovala na les. Tesa se rozhodla utéct do lesa,přeběhla cestu, vyběhla na loku a pak zamířila k lesu, tam už za ní chytač psů neběžel. Tesa utíkala, co nejhlouběji do lesa, nezastavila se dokud nebyla noc, pak vyběhla na jednu malou mýtinku, která byla ozářená měsíčním svitem. Tesa se tam zastavila a snažila se popadnout dech. Najednou uslyšela vlčí vytí, nejprve jednoho vlka a pak se k němu přidaly další tři vlčí hlasy. Tesa strnula hrůzou. Vlci! Jsou opravdu tak strašní?! pomyslela si. Když tak to vytí poslouchala začalo ji uklidňovat, zvedla hlavu k měsíci a začala také výt, aby těm vlkům dala najevo, že tu taky je. Cítila se tu v lese tak dobře, jakoby to byl její dávný domov.

Dobře, 2% :)

Dveře se pomaličku otvíraly,feně se rozbušilo srdce,dveře se přestaly hýbat, ze dveří vykoukl obrýlený chlapce ,který byl trochu při těle ,když uviděl fenu ,jak leží před dveřmi, dveře zavřel, byly slyšet kroky chlapce. Fena očekávala ,že chlapec zavolá své rodiče ,ale nic neslyšela.Pak se zase otevřely dveře, byl to ten samý chlapec a ne žádný dospělý ,který by chtěl feně ublížit, chlapec položil před fenu kolečko šunky a pak se vrátil zpátky do domu a pozoroval fenu z okna. Ona se pomalu posbírala ze země ,když uviděla kolečko šunky ,tak první co jí napadlo bylo ,že je to otrávené ,ale byla zoufalá ,takže šunku pomaličku snědla a odbelhala se pryč. Chlapec ji upřeně sledoval a když mu zmizela fena z dohledu povzdychl si. v 5 hodin večer přijelo k domu auto, z auta vystoupila žena ,která otevřela bránu a muž který řídil auto vjel na zahradu, zaparkoval,vystoupil,vyndal z kufru tašky s nákupem, chlapec těm lidem šel otevřít jelikož to byli jeho rodiče ,pak jim pomohl vybalit nákup, jeho matky potom uvařila sáčkovou polévku na večeři a potom všichni usedli ke stolu ,aby se najedli. Chlapec chvíli váhal ,ale pak řekl: ,,Já...já bych chtěl mít psa..." Jeho rodiče se na něho podívali, otec mu to nechtěl říkat ,ale matka hned zpustila: ,,Už jsme to probírali, nemůžeme mít psa, stojí to moc peněz." Chlapec tuhle odpověď slyšel už mockrát ,ale tentokrát se nechtěl nechat odbít. ,,Tak bych si našel nějakou práci ,třeba bych v té hospodě ,co je hned za rohem pomáhal uklízet." Otcovi se ten nápad líbil ,ale sotva stačil otevřít ústa matka hned namítala: ,,To nejde. Musíš se učit do školy a co ty víš jestli by ti vůbec platili, navíc je to tam strašně zakouřené..." Matka si nabrala na lžičku trochu polévky a trochu usrkla ,potom zase začala: ,,A nevíš ,co jsou to tam za lidi." Chlapec namítl: ,,Vím. Pracují tam tátovi kamarádi s kterýma se zná už od dětství." ,,Ne, Jakube! Prostě ne." Začala matka křičet po chlapci. Chlapec vyskočil a naštvaně řekl: ,,Fajn." A vyběhl z kuchyně po schodech nahoru do svého pokoje. Matka vstala a zařvala: ,,Jakube!! Okamžitě se vrať!!" Otec věděl ,že to takhle skončí a hned šel svojí manželku uklidňovat. Mezitím začalo poprchat a fena se pořád s kulháním potulovala po ulicích ,ale nepřestávalo ji vrtat hlavou ,proč ji ten kluk dal tu šunku ,už delší dobu ji sledovala kočka, skákala po střechách domů a sledovala každý pohyb feny. Čekala na vhodnou příležitost a pak zpustila: Víš, viděla jsem jak ti ten chlapec dal tu šunku. Fena se snažila nevšímat si té kočky a šla dál, kočka jí ,ale byla hned v patách a mluvila dál: ,,Ten kluk se jmenuje Jakub, ve škole má dobré známky, ale ostatní kluci ho šikanují..." Kočka skočila na další dům a hned pokračovala: ,,Ale co je hlavní, chce mít psa." Fena se zastavila a otráveně řekla: ,,Co ode mě vlastně chceš?" Kočka se pousmála takovým šibalským úsměvem a řekla: ,,Nic jen by se ti to mohlo hodit. Už by tě nepadali žádní psi, měla bys jídla co hrdlo ráčí. No řekni nebylo by to skvělé....Teso?" Hned jak to kočka dořekla odběhla pryč. ,,Jak víš ,že mě napadají psi?....A jak víš jak se jmenuji?"Řekla fena překvapeně. Kočka se nevracela ,takže šla fena dál a pořád se sama sebe ptala: ,,Jak věděla ,že mě napadli psi a jak znala mé jméno?" Když už byl večer, byla fena unavená a lehla si u plotu ,který ohraničoval budovu."

Super, 2%

Po ulicích města při 11 hodině večerní se prochází tvor připomínající přerostlého černého psa se žlutýma očima , vždy když kolem tvora projelo auto ,tak svým oslňujícím světlem vždy rozzářilo oči onoho podivného stvoření. Tvor šel po chodníku pak odbočil do slepé uličky ,kde byla velká papírová, rozmočená krabice do které si tvor lehl a snažil se usnout ,ale ne hlubokým spánkem ,který byl na ulici nebezpečný ,kdyby se objevili nějací nepřátelé. Ráno ten tvor nevypadal tak podivně, ten tvor byla fena ,která se tu už hodně dlouho potulovala. Všichni lidé ji nesnášeli ,protože byla jiná....Fena, vylezla z krabice, protáhla se a povzdychla si:,,Ach...další den plný křiku,výstřelů a bojů"A vydala se hledat něco k snědku. Šla ulicemi ,které byly plné lidí ,kteří se na ní mračili a občas se jí snažili odehnat. Fena šla se svěšenou hlavou a pohledem k zemi, v duchu si říkala: ,,Proč?...Proč mě tak nenávidí? Ze všech potulných psů mne nenávidí nejvíc." Když fena přišla na rozcestí, odbočila do leva, kde byla slepá ulička. Ta ulička byla velmi tmavá a špinavá ,ale byly tam popelnice ,které byly jejím zdrojem potravy, občas v těch popelnicích našla zbytky potravy ,které lidé vyhodili a mělo to ještě jednu výhodu, nikdo do té ulice nechodil, jenom lidé ,kteří do těch popelnic vyhazovali odpadky. Fena vyvrátila popelnici, z popelnice vysypaly různé konzervy, obaly od sýrů, masa a sladkostí, sem tam i plesnivé ovoce ,nebo chleba.,,Dneska se moc nenajím." Pomyslela si, sklopila hlavou a začala čumákem hledat něco k snědku. Vtom se ozval rozzuřený hlas: ,,To je naše území!" Fena zvedla hlavu a uviděla ,že před ní stojí tři rozčílení psi a nervózně jim na to odpověděla:,,J..já to nevěděla...."Psi kolem ní začali chodit dokolečka a jede z nich pravil: ,,Jo? A jak ti máme věřit?!" Fena jim roztřeseným hlasem odpověděla:,,Já...vám nel...žu." Druhý nejsilnější pes povídá: ,,,Je jedno jestli lžeš ,nebo ne. Jsi naše konkurence! Growl!" Třetí pes praví: ,,Jsi jen konkurence!!!A nemůžeme tě nechat jen tak jít!!!Mohla by jsi se vrátit a pokusit se ukrást jídlo znovu!!!" Psi se zastavili a začali se k feně přibližovat, ona začala couvat dozadu ,až narazila na stěnu, neměla kam utéct,nervózně se rozhlížela, psi se na ní vrhli,povalili fenu na zem a začali ji kousat a škrábat po celám těle, ona cítila obrovskou bolest, myslela si ,že je konec. Vtom ji ale povzbudil pud sebezáchovy a vůle přežít, kousla nejbližšího psa ,který upadl a uvolnil feně cestu, ona toho využila, rychle se zvedla a co nejrychleji utíkala pryč, rozzuření byli ,ale hned za ní, fena kličkovala mezi lidmi ,kteří se ohlíželi a nadávali na ní. Fena doběhla ,až do nějaké jiné prázdné ulice, šla pomalu po chodníku, věděla ,že ti psi pořád za ní běží ,ale už jí došel dech, šla pomaličku pořád dál ,až šla kolem malého domku, se zahradou plnou keřů a stromů, kolem byl žlutočervený plot ve kterém byla díra, fena si jí všimla, vlezla dírou na zahradu, šla k domku před dveře, najednou uslyšela zuřivý štěkot těch psů, proběhli kolem domku u kterého stála fena ,ale nevšimli si jí a běželi dál. Fena si oddychla, pak ale zase ucítila tu obrovskou bolest a padla na zem před dveřmi, dveře se začaly pomalu otevírat, zoufalá fena nedokázala vstát a čekala ,až jí lidé najdou a zabijí.

Dobře, 2%

Byl kdysi mrazivý den a smečka se třásla zimou,hladem a utrpením.Vlčí lovci byli tři dni na lovu,ale nic neulovili.Když dorazili do doupěte celé vlčí smečky tak se dívali do očí vlčic a jejich hladových vlčat.Vůdce smečky neměl nijak na vybranou.Museli odejít ale...Poté vystaví svoji družku velikému nebezpečí jelikož čekají vlče nebo možná vlčata.Najednou viděl vůdce smečky venku na kopci jeleny,,To je naše záchrana."řekl a šel s lovci na lov.Nakonec měli dost jídla a mohli zůstat.Po měsíci se jim narodila vlčice kterou pojmenovali Chucky (Čaky) Uběhly dva měsíce a Chucky se v lese proháněla se svýma třema kamarády.Byl asi tak o deset metrů po předu.Závodili a on běhal opravdu rychle.Když tak běžel tak se zastavil.,,Ha ha!Jsem nejrychlejší vlk ve smečce!"Když se podíval za sebe uviděl že za ním běží nějaká vlčata.,,Ach jo..no tak je trošku postraším he he."řakl a schoval se do keře

Dobře, ale krátké, takže 1%.. :)