Texty a ostatní

Letos byla krutá zima, já, moje sestra, matka a otec jsme obývali malou noru. Každou noc jsme do ní zalezli a schoulili se do velkého klubka. Naši rodiče vycházeli každé ráno na lov, a tak když jsme se my probudily byli už pryč. Každé ráno jsme s mojí sestrou vyběhli do sněhu a tlamičkami se snažily zachytit padající sníh. Packy se nám propadaly do závěje a my děkovaly za každou větvičku která nám pomohla vyškrábat se zpátky na všechny čtyři.
Naše kožíšky byli pak studené a mokré. Fuj. Nenáviděla jsem to. Jednou nás rodiče probudili ještě před rozbřeskem a my jsme jen nechápavě zíraly na to co se bude dít dál. Když jsme se to dozvěděly byli jsme štěstím bez sebe. Radostně jsme lítaly kolečka okolo naší nory. Rodiče nás však napomenuli. Nesměly jsme přece vyplašit kořist. To by z našeho prvního lovu nic nebylo. Potichu jsme se plížili ranní tmou, bylo to tak vzrušující! Obě dvě jsme napodobovali rodiče. První zavětřila králíka moje matka, měla vynikající čich. Pak jsme se rozdělili a obklíčili ho. Naším úkolem bylo králíka nahnat přímo do spárů rodičů. Číhaly jsme za kopečkem sněhu a vzrušeně se třásly. Musíme ho dostat! A tak se stalo že jsme pelášily za králíkem a snažily se ho chytnout, samým vzrušením jsme zapomněli že ho máme jen nasměrovat tím správným směrem a zbytek přenechat rodičům. Ne to bychom to nebyly my. Zbýval nám metr, králík kličkoval mezi stromy a my za ním. Pak jsem uviděla kopec to byla naše šance! Tam králík zpomalí a my ho chytneme. Když jsme svého prvního králíka táhly zpátky byly jsme na sebe patřičně hrdé, chytly jsme ho úplně samy. Naši rodiče už na nás čekali, přesto že jsme se nedrželi naší taktiky pochválili nás. Když jsme se druhý den chystali že půjdeme znovu na lov byla v noře překvapivá tma. Zakňučela jsem nemám ráda když nic nevidím, navíc to bylo zvláštní, bývá tma ale ne taková. Když jsem se chtěla dostat ven nemohla jsem bylo tam něco mokrého, studeného... sníh! Byl tam sníh proto tam byla taková tma. Hrabali jsme, bylo to nekonečné všude jen sníh. Pak tam bylo světlo, byli jsme venku. Na tom sněhu nešlo stát propadal se, já a moje sestra jsme zpanikařily nevěděly jsme co dělat. Matka mě chytla za krkem a položila mě na místo které bylo už ušlapané a nepropadalo se. Sestra tu už taky byla. Chvíli jsme se styděly že jsme tak zpanikařily, ale když jsme se pořádně rozhlédli užasli jsme. Stromy byly do poloviny zapadané sněhem a vše se nádherně třpytilo, byl to tak nádherný a zároveň tak děsivý pohled. V mé hlavě se zrodila myšlenka: Co se stane až přijde jaro?

Uběhlo již pár dní od smrti mého otce, Bílého vlka. Najednou jako by smečka přišla o svoje štěstí a radost ze života. Nikdo nechápal, jak se to mohlo stát. Nejdříve můj bratr Scourge a teď i vůdce smečky? To není normální. Nepřipadala mi to jako náhoda. Lávový ocas byl skvělý bojovník a otec dokázal s touto magií velmi dobře zacházet. Jakoby po nás začali jít Zrádci. Ne! To není možné! Nikdo ještě nepotvrdil jejich existenci! No i když jsem pevně pochybovala o existenci nějakého klanu nebo snad organizace se jménem Zrádci, snažila jsem se mít na pozoru. Hodně jsem se snažila zdržovat u Černého tesáka, přece jenom byl to můj partner, měl by mě ochraňovat. Matka se ujala pozice vůdce sama, již neřešila žádný problém s tím, kdo se stane nástupcem. Smečka měla těžké období, které jsme my museli nejdříve přejít. Aby toho nebylo málo, tak ani to počasí nám nepřálo. Horké sluníčko vystřídaly černé mraky. Vypadalo to, že se každou chvíli na naše teritorium strne velká bouře. Dokonce i naše věštkyně předvídala velkou bouři. Moje obavy se jen navyšovaly.
V tichosti jsem seděla pod vysokou borovicí a sledovala tu tmavou oblohu. „Hej, Bílá nezkrotnost, přišel jsem se tě na něco zeptat.“ řekl za mnou Černý tesák, o kterém ani nevím, že tu vůbec byl. „Ji..jistě, copak máš na srdci?“ dostala jsem ze sebe pár slov. „Kdo jsou to ti Zrádci? Nemám totiž o jejich existenci žádné informace, ale chtěl bych o nich něco slyšet.“ řekl. Uteklo ze mě tiché povzdechnutí. „Zrádci...to je taková skupina vlků, kteří se všechno snaží jen ničit!“ zněly moje slova. Černý jen zakroutil hlavou a opřel se o strom. Chvíli jsme tam jen tak seděli v naprostém tichu. „Hej, Tesáku...? Vím, že to máš teď velmi těžké stejně jako já. Chtěla bych ti něco dát. Něco, co by tě alespoň částečně mělo chránit před Zrádci.“ pověděla jsem tiše a ukázala mu červený náhrdelník. Pomalu jsem mu jej dala na krk. On můj dar tiše přijal. „Dostala jsem jej od své babičky a teď je na čase, bych ho předala tobě, protože jsi mi v této smečce asi nejbližší...“ vysvětlila jsem. Tesák jen přikývl. „Eh, díky...“ řekl on. Zase nastalo ticho. Ani nevím, kolik minut nebo dokonce i hodin uběhlo. Vím, že po nějaké době se Černý tesák postavil a rychle zmizel v černočerném lese. 'Zvláštní, ale asi jen potřebuje být sám...' proběhlo mi hlavou. Seděla jsem tam dalších několik dlouhých chvil, který mi připadaly jako nekonečné nekonečno. Ovšem po nějaké té době se moje tělo rozhodlo konečně něco dělat a já byla přinucena se postavit a běžet zpátky do teritoria smečky. První, koho jsem uviděla, byla moje matka. „Jééé! Ahoj, maminko!“ zakřičela jsem již z dálky. Ona jen pomaličku otočila hlavu směrem ke mně. „Jé, ahoj, Watai...!“ pozdravila mě. „Mamíí, je tu vůbec nějaké jídlo?! Mám hlad jak něco!“ zavýskala jsem jako malé vlčátko. Jen se usmála se slovy: „Poslala jsem tvé sourozence, Netiu, Lighting, Lily, Hawka, a pár profesionálních lovců na lov. Měli by tu být každou chvíli.“. Já se jen usmála a posadila se vedle mé matky, Rain Moon. Potom zase a znovu nastalo to mrtvé ticho, které bylo jen párkrát přerušeno dalekými hromy a hlasitými povzdechy Rain. Nevraceli se. Začala jsem se o ně bát, dokonce i matka, která normálně byla velmi silná vlčice, začala naznačovat znaky hlubokého strachu a deprese. Přišel k nám Černý tesák a v tichosti se posadil vedle mě. Usmála jsem se na něj a má matka také. On nám úsměvy opětoval. Nic neřekl, bylo zase ticho. Po nějaké době se z keře vyřítil světle hnědý vlk s bílou náprsenkou. Nepochybně to byl jeden z lovců, Hakari. Vypadal vyčerpaně a nedala se přehlédnout jeho hluboká rána na krku ze které na zem padala jeho rudá krev. Celá smečka se na něj v šoku podívala. „Copak se stalo, Hnědý drápe?!“ křikla Rain Moon. On jen okamžik hlasitě oddechoval. „Lovecká...Lovecká četa je kompletně celá mrtvá..! Potkali jsme Zrádce! Černý havran byl s nimi.....!“ dostal ze sebe Hnědý dráp. Naklonila jsem se k Černému tesákovi, který vypadal stejně vyděšeně jako já. „Černý havran je člen Zrádců. Je to jeden z nejsilnějších vojáků v celém lese...“ vysvětlila jsem zděšeně. V hlavě se mi najednou zjevil obraz Černého havrana. Nikdy jsem ho sama neviděla, ale ostatní ho popisovali jako mohutného vlka s tmavě černou srstí. Hnědý dráp se momenty po svých slovech jen třepal, potom ale padl na zem, mrtev. Celá smečka byla stále v hlubokém šoku, nikdo nic neříkal, nikdo se ani nepohnul z místa. Jen Černý tesák pomalu sklonil hlavu. „...Černý havran...“ zamumlal pro sebe tiše. Potom se postavil a rychle zmizel. Já jsem jen němě sledovala moji smečku...

Jelikož již mám 100% u tvořivosti, tak to jen dávám do tvorby~

Uběhl již nějaký ten týden a Černý tesák se stal plnohodnotným členem naší smečky. Plně respektoval její řád a snad každého člena, který zde byl. Velmi mi připomínal mého již zesnulého bratra Scourgeho, ovšem Tesák byl mnohem hodnější a skromnější, než býval můj starší bratr. Situace ohledně nového vůdce smečky se uklidnila, najednou se vrátil mír, který tu snad vždycky býval. Tesák se začal učit bojové techniky naší smečky, snažil se získat co největší informace o naší speciální magii. Otci to dělalo velkou radost, ještě nikdy nepotkal někoho, kdo by měl zájem o studium těchto věcí. Když Černý tesák nestudoval věci kolem smečky, trávil čas se mnou. Často jsme jen tak seděli na louce, povídali si, hráli různé hry. Velmi mě to s ním bavilo, byl takový milý, přátelský, usměvavý. Dokázal mi vrátit můj úsměv po smrti mého staršího bratra, Lávového ocasu. Jednou, když jsem si jen tak povídala se svými blízkými, přišel ke mně Černý tesák. „Ahoj, Bílá nezkrotnost...“ pozdravil mě s úsměvem na tváři. „Um, ahoj, Černý tesáku!“ pozdravila jsem jej zpět. „Potřeboval bych s tebou nutně mluvit někde v soukromí.“ řekl a stále se tvářil stejně usměvavě. Pomalu jsem se postavila. „Dobře..“ přikývla jsem na souhlas. Tesák se rozběhl směrem k louce a já za ním. Posadili jsme se pod vysokou borovici a on na mě udělal ten výraz, který mi ukázal, když mi zachránil život před tím velkým medvědem. „Bílá nezkrotnost, vím, že je toho na tebe poslední dobou moc. Chtěl bych ti nějak pomoci, ale asi jsem se na tebe moc navázal..“ začal s nejistým a tichým hlasem. Trochu jsem naklonila hlavu na stranu. „Copak je, Černý tesáku?“ zeptala jsem se stejně tichým tónem. Tesák si povzdechl. „Já...Já..Já tě miluji, Bílá nezkrotnost..“ řekl. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co vlastně řekl. „Černý tesáku, já k tobě cítím to samé.. Miluju tě..“ odpověděla jsem mu, přišla k němu blíže a dotkla se jeho čumáku tím svým. On se na mě jen mile usmál. „Staneš se moji partnerkou?“ zeptal se mne. Já jen přikývla. Tesák se najednou postavil. „Tak počkej zde, půjdu to oznámit Alfám!“ řekl a rychle zmizel z louky. „Počkej...!“ zařvala jsem za ním, protože jsme tam mohli jít spolu, ale on již byl pryč. Nešla jsem za ním, jen jsem chvilku běhala po louce z čisté radosti, byla jsem nehorázně šťastná. Moji radost přerušil až hlasitý křik z tábora smečky. Rychle jsem se otočila a běžela tam. Uviděla jsem zas a znova čisté peklo... Černý tesák stál skrčený před tělem Ghosta a plakal. Ostatní vlci stáli kolem něho, někteří zírali na mého otce, někteří na ohořelé doupě Alf. „Co..Co se stalo?“ zakřičela jsem a přiběhla k ostatním. „Bílý vlk dnes uhořel v doupěti při testování naší magie!“ zakřičel jeden z vyděšených členů. Pomalu jsem se přiblížila k Tesákovi, který stále plakal nad tělem mého otce. „Tesáku...“ řekla jsem tiše. On mi neodpověděl, jen tiše vzlykal. Posadila jsem se vedle něho a opřela se o něj. Poté se mi do očí také začaly hrnout hořké slzy. To není normální...Nejdříve Scourge, teď i Bílý vlk..To není fér. Proč se tohleto děje zrovna teď....?

- - -

Bílý tesák v tichosti seděl na nějakými bylinami a usilovně přemýšlel o velké spoustě věcí. Pomalu položil packu na jednu žlutou květinu, ta v tom okamžiku začala zářit bílým světlem, které malou chviličku osvětlovalo snad celou jeskyni. Ovšem najednou jeho práce byla rozfoukána silným poryvem větru, všechny jeho rostliny popadaly s malého, kamenného stolu na zem. „Co to...?“ vypadlo z Bílého vlka. „Přestaň! Než zlikviduješ celý tento svět pomocí magií, která měla být již dávno zapovězena a zničena v pekle!“ vykřikl někdo, kdo stál ve východu z jeskyně. Ghost se otočil a spatřil svého nejpilnějšího studenta. „Ah, Černý tesáku! Rád tě vidím, ale nechápu tvá poslední slova. Co je na této magii tak špatného...?“ zeptal se. Tmavě černý vlk, který byl označen jako Černý tesák, si jen olízl tlamu. „Ty moc dobře víš. Tahleta síla nás dokáže všechny do jednoho zlikvidovat! Její uživatelé se postupně stanou šílenými a neovladatelnými....“ řekl ten vlk s tichým hlasem. „To asi také vysvětluje, proč si ji nikdy nechtěl používat a jen sis zjišťoval informace, co? Černý tesáku!“ křikl na něj Bílý vlk neboli Ghost. „Černý tesáku...? Ovšem já bych preferoval jméno Rytíř stínů!“ řekl ten černý vlk, než se v rychlosti rozběhl proti Ghostovi. Ten nestačil zareagovat a ve mžiku již ležel v bolestech na chladné zemi ve své vlastní rudé krvi. Rytíř stínů stál o kousek dál, z jeho pravé packy pomalu stékala krev. Ghost zakašlal. „Proč..to děláš..? Já...ti věřil.. Celá smečka ti věřila....! A ty nás takhle zradíš...Jsi jen špinavý zrádce...Nic víc!“ dostal ze sebe a pomalu se pokusil postavit na nohy, ovšem s jeho hlubokou, řeznou ránou na krku to šlo jen s těží. Rytíř jen přišel blíže k němu a svou packou ho přitlačil zpátky k zemi. Bílý vlk dokázal cítit, jak drápy vlka, kterému kdysi tak věřil, pronikaní jeho kůži a trhají jej na kusy. „Toto souostroví má svůj řád. Ti, kteří používají zakázané magie umírají díky tomuto řádu.. A já se tomu snažím pomáhat..“ řekl Rytíř stínů, ohnal se packou a udělal na těle Bílého tesáka další krvavé rány. Ghost najednou vyvolal silný oheň. „Ty...ty se nedostaneš odtud živý..!“ křikl na Rytíře. Černý vlk se jen ušklíbl, vyvolal další poryv větru, díky kterému se mu podařilo odhrnout spadané kameny stranou a udělat mu volnou cestu ven. Rytíř vyskočil na jeden z kamenů a chvíli tiše sledoval Bílého vlka, jak se svíjí na zemi ve své vlastní krvi uprostřed otevřených plamenů, ovšem po chvilce vyskočil z doupěte a ve vysoké rychlosti zmizel. Všechno mu dokonale hrálo do karet, on se teď vrátí zpátky do smečky s domněnkou, že to všechno byla jen hloupá nehoda. Pravda, mohl se vrátit zpátky do své organizace, která mu dala tento úkol, ale jeho práce ve Smečce Rudého Úplňku ještě nebyla hotová...

76 řádků - 7%

Běžela jsem čistím šílenstvím. Respektive jsem běžela hlubokými lesy a snažila se pláchnout před věčným zmatkem, který v posledních dnech v mé rodné smečce, Smečce Rudého Úplňku, panoval. Moji rodiče, Rain Moon a Ghost, byli před třemi lety polapeni věcí s názvem láska. Z tohoto jejich vztahu nevznikly dvě, ne tři, ale rovnou šest vlčat. Netia, Scourge, Lightning, Lily, Hawk a já, Watai. Všichni sourozenci byli tak povahově a i vzhledově odlišní, že si dokonce někteří členové smečky mysleli, že nás rodiče prostě našli jen tak pohozené někde uprostřed chladných hor. Ovšem vzhledem k tomu, že nás je šest, tak se neví, kdo přesně se stanem dědicem vůdčí pozice. Každý z nás se snažil nějakým způsobem zaujmout ostatní. Lightning se snažila projevit své schopnosti jako věštkyně, Netia zkoušela zase léčitelství. Ale nejvíce se asi dařilo Scourgovi. Ten se snažil pomáhat celé smečce, byl pracovitý, milý, dokonce i často rozděloval své jídlo mezi Omegami smečky. I přes snahu Scourgeho stát se příštím vůdcem, zmatek to nezmenšovalo. Teprve Rain Moon dneska ráno řekla : „Ten, kdo si najde partnera jako první, bude příštím vůdcem smečky spolu se svým novým partnerem!“. Zpočátku mě to neuvěřitelně šokovalo, asi jako drtivou většinu smečky. Ten nátlak jsem již nevydržela a pustila se směrem do lesů. Ostatní na mě marně volali „Watai ! Watai, vrať se !“, já jsem se jen řítila po lesní cestě. „Heh, teď mě zkuste otravovat s tím dědictvím Alfa pozice. Dokud mám místo na spaní, tak mě to vůbec, ale vůbec nezajímá!“ uchechtla jsem se pod vousky a na tváři se mi vykouzlil malý, šibalský úsměv. Mou radost přerušil až tvrdý dopad na zem. Snažila jsem se rychle postavit a pokračovat v cestě, ale na všech čtyřech jsem se dokázala udržet až asi na třetí pokus. Ohlédla jsem se kolem, abych alespoň zjistila, o co jsem musela zakopnout. Zahlédla jsem jen jakýsi černý hřbet. Ze zvědavosti jsem udělala pár kroků blíže a v tom jsem to uviděla. Na té zemi ležel můj bratr Scourge. Jeho černobílá srst byla mokrá od rudé krve, která opouštěla jeho křehké tělo z masivní rány na krku. Nedokázala jsem přijít na to, které zvíře toto mohlo udělat. Čtyři rovné a hluboké řezy. Ovšem v ten moment jsem nedokázala myslet na možné pachatele. Jen jsem se sklíčila do klubíčka k mému bratrovi a rozplakala se. Měla jsem svého bratra ráda a nikdy by mě nenapadlo, že umře zrovna takhle. Nevím, kolik času uběhlo, ale musela jsem tam být dobrých 15 minut. Z mého transu mě dostal až hlasitý řev medvěda, který se na mě v okamžiku rozběhl z houští. Jelikož jsem ještě byla zrušená náhlou smrtí Scourgeho, tak mě nenapadlo, co bych v tom okamžiku mohla udělat. Mohla jsem utéct, ale medvěd by byl určitě rychlejší. Cítila jsem se, jako kdybych již vzdala svůj vlastní život. V tom ale něco zvedlo moje tělo a začalo to i se mnou prchat před tím medvědem. To stvoření, které mě neslo, bylo velmi rychlé a zanedlouho jsme setřásli i tu velkou, hnědou bestii. Uvědomila jsem si, že jsem někde na nějaké mýtině, kde mě můj zachránce položil na zem a on sám si sedl asi dva metry ode mne. Byl to takový vysoký, šedočerný vlk s pronikavě modrýma očima, které vypadaly strašně chladně, i když on sám nevypadal jako někdo zlý. Jeho pohled mě začal postupně pohlcovat a já byla nucena pohlédnout pryč. „Prosím, neodcházej...“ dostal ze sebe ten vlk. Zvedla jsem hlavu a znovu se na něj podívala. Všimla jsem si, že se on na mě velmi mile usmívá. „Huh, proč bych měla utíkat? Zrovna si mi zachránil život, za což bych ti chtěla nesmírně poděkovat..“ řekla jsem mu se stejně milým tónem a úsměv mu opětovala. „Nemáš vůbec za co, udělal jsem to rád! Mimochodem jsem Černý tesák..“ představil se mi stále s tím jeho velmi přátelským a milým úsměvem. „Moje jméno zní Bílá nezkrotnost.“ pověděla jsem mu, přišlo mi v ten moment správné se mu také představit. „Bílá nezkrotnost? To máš zřejmě díky tvé překrásné bílé srsti. Abych řekl pravdu, máš zatím to nejkrásnější jméno, jaké jsem kdy v životě slyšel.“ řekl Černý tesák. Jeho slova způsobily, že jsem se začala lehce červenat. Nic jsem neříkala, jen jsem odvrátila hlavu stranou, aby neviděl, že mne uvedl do rozpaků. „Ale copak jsi dělala tak sama uprostřed lesa? Někdy to tam může být velmi nebezpečné.“ zeptal se po nějaké chvilce. Potom jsem pochopila, co se vlastně stalo. Podívala jsem se mu do těch jeho modrých očích s mými zelenými. „Rodiče řeší, kdo se stane příštím vůdcem smečky. Chtěl jsem utéct od toho velkého zmatku, ale cestou lesem jsem narazila na svého bratra se jménem Lávový ocas, ale můj bratr v tom lese zemřel!“ dostala jsem ze sebe a moc jsem nevěřila tomu, že jsem se dokázala svěřit vlkovi, kterého jsem zrovna potkala, ale v ten moment mě to dvakrát nezajímalo. Do očí se mi zase začali hrnout slzy. „Promiň..“ zašeptala jsem a packou si otřela hořké slzy. Černý tesák přišel o něco blíže ke mně a objal mě. „To bude zase v pořádku... Ah, viděl jsem tvého bratra statečně bojovat s tím medvědem. Snažil se tím chránit svou smečku. Neboj, nezemřel nadarmo...“ řekl uklidňujícím hlasem a já si jen položila hlavu na jeho rameno. „Snad máš pravdu...“ zašeptala jsem tiše. Slunce začalo pomalu ale jistě zapadat za obzory. „Už je pozdě, asi bych už měla jít zpátky do tábora smečky...“ řekla jsem tiše. Černý tesák se postavil a řekl: „To ano, ale doprovodím tě. Cesta lesem může být v noci nebezpečná...“. Já jsem jen přikývla. Pomalu jsme bok po boku šli po temné cestě, než jsme konečně narazili na Smečku Rudého Úplňku. Bílý vlk, Ghost, ke mně rychle přiběhl. „Bílá nezkrotnost! Kde jsi byla? Všude jsme tě hledali?“ vykřikl. „Tati...Lávový ocas je....je...mrtvý..“ dostala jsem ze sebe jako první. Ghost se jen podíval směrem k obloze. „Scourgi...“ zašeptal velmi tiše, tak abychom ho ani my neslyšeli. Myslela jsem, že propadne pláči, ale zachoval si velmi klidný výraz. Bylo to zvláštní, ale nyní jsem se cítila mnohem lépe i přes fakt, že můj starší bratr dnes přišel o život. Nevím, jak to bylo možné. Zřejmě to mohla být i vina Černého tesáka, který mě dnes zachránil a snažil se mě uklidnit, když jsem někoho potřebovala. Ghost se podíval na Černého tesáka, který v tichosti stál za mnou. „A kdo je tento mladý vlk, Bílá nezkrotnost?“ zeptal se a packou ukázal na Tesáka. „Tati, to je Černý tesák. Zachránil mi dnes život, když na mě zaútočil medvěd a také se mě snažil podpořit, když jsem se dozvěděla o smrti Lávového ocasu. Je velmi přátelský a milý, nemusíš z něj mít strach.“ představila jsem ho. Černý tesák trochu poklekl před mým otcem. „Těší mě.“ řekl a zase se napřímil. „A co tvoje smečka ?“ zeptal se Ghost Tesáka. „Nemám smečku, vždy jsem byl samotář...“ odpověděl mu tiše Tesák než mu můj otec položil packu na rameno. „Děkuji ti za záchranu mé dcery. A když nemáš smečku, nechtěl by ses přidat ke Smečce Rudého Úplňku ?“ zeptal se. Černý tesák se jen usmál a přikývl. Ghost mu úsměv opětoval a oba dva nás poslal do doupěte za ostatními členy smečky spát. Lehla jsem si ke zdi brlohu a Tesák si lehl kousek ode mne. „Udělal jsem správnou věc...“ zašeptal velmi potichu Černý tesák a potom usnul. Já se jen usmála a po chvilce jsem také usnula.

Napočítal jsem 95 řádků, takže 9%

Dobro a zlo. S těmito slovy jsem se již za svoji kariéru jako vrah setkal již několikrát. Problém ale vždy nastal, když došlo k jejich hlavní myšlence. Co je to dobro ? Co je to zlo ? Je dobro snad ráj ve kterém ve všechno to dobré ? A nebo je to jen prostý kompromis pro žití v míru ? A co potom zlo ? Jedná se o nějaký chaos ? Nebo snad o válku ? Ve svém životě jsem toho hodně prožil, ale nikdy jsem nenašel odpověď na svoji otázku. Když jsem se na tuto otázku zeptal nějakého vlka, odpověděl mi, že si dobro představuje jako jednou velkou smečku, která žije v míru. Všichni její členové jsou nadmíru spokojení, jsou milování, mají rodiny, nic jim nechybí, každý je šťastný za svoji partnerku, vlčata či aktuální pozici. Pokud je tohleto to již zmiňované „dobro“, tak zřejmě moje duše byla již dávno zatracena a snad jediné, na co tady na tomto světě čekám, je rozhodnutí démonů podsvětí k tomu, aby si pro mne přišli a navždy moje tělo přijali jako jejich hračku. Ovšem pevně o tom pochybuji, protože když mi někdo řekne o tomto „harmonickém žití“ v jedné smečce, tak si vzpomenu na svoje zkušenosti. Smečka je jako jeden velký palác z velmi křehkého skla, stačí jediná prasklina, jediná chybička a celý systém, celé impérium se rozfoukne jako hromádka písku. A můžete mi věřit, že žádná smečka nemá tak dokonalou hierarchii, aby se vyvarovala zkáze. Pokaždé je zde nějaký zrádce, kterému se něco nelíbí. Něco je pro něj špatně a problém je hned na světě. Tento jedinec si najde následníky, kterých není nikdy málo, protože někteří vlci se snaží zákon smečky tolerovat jen pro kus žvance a pro noru, kde se budou moci schovat před zuřivou bouří. Díky jednomu zrádci a jeho následovníků vznikají války smeček, které se mohou vléct stovky a stovky let. Po čase obě dvě smečky zapomenou na zradu té jedné skupiny vlků a teoreticky zapomenou, proč kvůli sobě vlastně válčí. Alfové těchto smeček se pokaždé snaží najít ten nejlepší možný způsob, jak přimět své válečníky bojovat se smečkou druhou. ZETA pokaždé tvrdila „Sjednoťte se a zapomeňte na zátěže minulosti..“, ale nikdy nás nikdo neposlouchal. Také tato organizace se jménem ZETA nikdy neměla problémy s nějakými zrádci. Každý vlk byl naprosto oddaný této skupině. Možná za to mohla i pozměněná hierarchie, neexistoval zde žádný Omega, Delta nebo Gamma, teoreticky si zde byli všichni rovni. Výjimku tvořily 3 pozice : vůdce, zástupce a šaman. Titul vůdce se nikdy nedědil dědičně, ale z vůdce na zástupce. Pokud současný vůdce zemřel, současný zástupce se ujal této pozice. Potom zde byla také Elita, které by se ale také mohla nadřadit nad ostatní členy ZETY. Ovšem Elita neměla žádné výhody co se týče území nebo jídla. Jen měla těžší mise a mnohem méně času na své koníčky a zájmy, protože dotyční členové Elity měli měli mnohem více práce. Nevím, jestli by bylo správné ZETĚ říkat „smečka“, protože to ve skutečnosti byla spíše tajná organizace. Členství v ní znamenalo vzdát se všeho, žádný člen ZETY nesměl mít partnerku, vlčata a ani jinou smečku, vlk musel být plně oddaný této organizaci ve všech možných směrech. ZETA možná měla krutý řád a za jeho porušení byly velmi kruté tresty, například trest smrti nebyl ojedinělý, ale můj život v ZETĚ by se dal v současné době označit jako zatím nejlepší část mého života. Nikdo mě odsuzoval za můj názor nebo za moje chování. Právě naopak, díky svým vlastnostem jsem se brzy stal jedním z nejlepších vrahů v samotné Elitě. Jednou jsem dostal za úkol nemilosrdně zlikvidovat jedno vlčí impérium, které používalo magie, nebezpečné pro toto souostroví. Byla to součást mé práce, nemohl jsem to odmítnout. Podle mých informací tato smečka vznikla po jedné z mnoha válek dvou smeček, které se nesnášeli snad jen kvůli názoru jeden na druhého. Jednoho chladného večera jsem vyrazil do akce a poslední věta, která mi byla řečena byla „Spoléhám na tebe, bratře...“. Jak jsem běžel tím chladným lesem, hlavou se mi přemítaly myšlenky o plánu, pomocí kterého smetu toto vlčí impérium z povrchu zemského. Ovšem než jsem dorazil na místo, v hlavě mi zazněla věta... „Já jsem Rytíř stínů a tohle je má píseň stínů..“

Napočítal jsem 55 řádků. Takže 5% x3

Lenivě jsem se rozvalovala před naším úkrytem a po očku pozorovala polštář modrých poupat, na kterých jsem se před několika hodinami uvelebila, pomalu nabírat světélkující záři. Byly to právě okamžiky jako tyhle, kdy jsem v sobě nacházela neutuchající sympatie k Ageronu, i když tu byla zima jako v psinci a taky tak trochu mokro. Kolem čeníšku mu proletěl drobný, modrozelený motýl - představte si to, my tu měli i světélkující motýly, i když jich bylo jen poskrovnu! - a sednul na jedno z poupat po mé pravé tlapě, marně hledajíc potravu. Zahnala jsem ho jemným pohybem končetiny, ale ta malá potvora si nedala říct a sedla mi na ucho. Odevzdaně jsem vydechla a rozhodla se hmyzáka protentokrát neřešit.
/Kde se mi asi toulá Bloody?/ Ať už jsem chtěla nebo ne, pravdou bylo, že můj nejnovější partner mi začínal docela markantním způsobem chybět. Ne že bych se bála o to, že budu muset hledat nového - i když, trochu jo, nemůžu lhát - ale toho bílého opelichance jsem měla nefalšovaně ráda a jen nerada bych o něj přišla.
Přetočila jsem se na záda, což byl luxus, který jsem si mohla dopřát jen v bezpečí svého lesa, chráněného přízračným jelenem, a pozorovala pomalu se rozsvěcející hvězdy na baldachýnu sametově temného nebe. Vážně. Byla jsem ráda, že jsem tehdy odešla.
A skutečně. Vypadalo to, že mi samotná Galhara vracela všechno to dobro, co jsem kdy pro tuhle zemi vykonala - ha ha - jelikož se mezi stromy mihnul tak bolestivě známý bílý kožich. A jestli to byl skutečně Bloody? Nu, veškeré pochyby se rozplynuly, když se vedle mého boku skutečně objevil můj partner kartáč. A nesl... kytku? No jestli tohle nebylo k sežrání.
Motýl, který mi do té chvíle seděl na kraji ucha byl očividně konkurencí vrcholně pobouřen, protože prostopášně zamával křidélky a ani se nerozloučil, když odletěl. Já však věnovala pozornost Bloodymu a půvabně světélkující květině, kterou mi přinesl. "Děkuji," zavrněla jsem a oči mi probleskly zářivou zelení, to když kytka náhle zakořenila v zemi přede mnou a rozkvetla do ještě větší krásy než předtím. "Dám si na ni pozor," doplnila jsem ještě a natáhla se k Bílému, abych mu na poděkování ožužlala ucho.
/Že padá hvězda?/ Kmitla jsem očima ke hvězdné obloze, protože jak byly roky dlouhé, ještě nikdy jsem padající hvězdu neviděla, a moc bych ráda. Skutečně, stihla jsem se otočit tak rychle, abych ještě zachytila letící chvostík hvězdy, který se záhy vytratil v sametově černé nicotě. "No... Přála bych si, aby bylo v Ageronu trochu tepleji. Nebo abychom tu měli ostružiny. I když, to si můžu lehce vypěstovat sama..." naklonila jsem hlavu na stranu a stříhla ouškem, aby se mi pak zelené zraky rozsvítily potměšilým rošťáctvím. "Čert vem přání," zavrčela jsem hravě, přikrčila se - díky čemuž mi ocásek najednou visel ve vzduchu a vypadalo to velice směšně - a skočila po Bloodym, abycho ho řádně oslintala. Jestli Bílý neuhnul, nebo můj náhlý útok nějak nevykryl, chvíli jsme se kutáleli po koberci modrozelených poupat, abych mu omylem skoro ukousla ucho - no nebyla to moje vina, on mi vyrazil dech a já neplánovaně skousla trochu silněji, nesuďte mě.