Básniček

Dobře, 1%

Znám jedno místo,
Znám jeden svět.
Tam zaručeně jisto,
Žije nejeden člověk.

To místo s názvem sny,
Kde věčný život je.
Tam jako písek plynou dny,
A nikdo se tam nudit nemůže.

Jenže není úniku,
Z místa s názvem sny.
Vede osobu k zániku,
A jsou sečteny její dny.

Proto dávejte si pozor,
Na místo jménem sny.
Sami sobě buďte dozor,
Ať neztratíte ze života dny...

Dobře, 1%

Pomsta je sladká,
Jako krev na mých rtech.
Čepel je hladká,
Tak jako v mých nejčastějších snech.

Nechci nic víc,
Jen a pouze zkázu tvou.
A křičím z plných plic,
Že skutečnost se stává hrou.

A ať každý to ví,
Že má čepel prořízla tvé žíly.
Jen ať se bojí,
Ten kdo nechce se s tím smířit.

Utvořte dvojice,
Teď si budeme hrát.
Nechť každý utíká kam jen chce,
Stejně se budu jako poslední smát.

Děsivý úšklebek,
Ovládl mou tvář.
A pod tíhou vzpomínek,
Se zjevila tvá zář.

A však jejich smrt chci víc,
Nežli bloudit tmou.
Víc než pouze chtít,
Být s milovanou osobou.

Vždyť on mě nechce!
Vysmívám se sama sobě nyní.
Puká mi srdce,
Když mi má vlastní tvář připadá cizí.

Avšak teď začíná hon,
Na ty co tolik nenávidí mne.
Rozeznil se zvon,
Jak poetické, že?

Vyrážím vpřed,
Kudla má vzala životů teď pár.
Nejlépe je zabít hned,
Než začneš je litovat i ty sám.

Zastavím se u tebe,
Můj smích se mění v pláč.
Jelikož vraždíš mě,
Kudlou co svírala má dlaň.

Teď padám k zemi,
A já ti věřila...
Můj život mi chybí...
Zatracená láska mou touhu zaslepila.

Skvělé, 2%

Jestli se tohle zdá šílené,
tak neznáte mě!
Může to být sporné...
Ale stejně... pochoptě mě...

Nikdo není otrokem svého času,
každý to tak jenom vidí.
A i kdyby se řídíl pouze podle mého hlasu,
tak i tak má větší šanci na přežití.

Neboť je to láska,
co zničila náš svět.
Neuvěřitelná krása,
kterou musíte nazpaměť umět.

A i kdyby nebyla...
stejně tu šance je.
Možná, z přátelství něco pozbyla,
a jsem blázen pokud ne...

Ale možná blázen jsem,
to nevíte jistě!
Ne, moment, jisto jistě jsem...
Ale svět vidím pouze čistě.

A i kdyby tahle báseň,
neměla smysl...
Nezbyde tu trízeň,
jelikož každý má svou mysl...

Fájn ;) 2%

Stíny,
které pokrývají zdi.
Šprýmy,
které vycházejí z tmy.

Myslet,
to už dávno nikdo neumí.
Vědět,
to už lidé něchtějí.

Koprítují ostatní,
mám se jich bát?
Strach z nich nikdy nebudu mít...
Raději se jim budu smát.

Hysterie,
ovládá můj smích.
Historie,
to bude brát jako hřích.

Ležím na zemi,
smích se mění v pláč.
Krásný sen zdál se mi,
že mé tělo obepíná zář.

Až lidé pochopí,
to, co už dávno každý ví.
Že jsou nicotní,
hnusní a plesniví.

Nejsou to lidé,
jsou to stvůry.
Duše zhnilé,
s nočními můry.

A tak sbohem světe,
nechci být jimi.
Prosím, vy řvěte:
"Chcípněte! Nebo buďte lidmi..."

Deamin, Stvůry

Dobře, přidávám 2%

Ztrácím se v životě,
není to jenom hra.
A teď prosím tě,
řekni co je pravda.

Jestli mě máš rád,
anebo ne?
Jestli se mi vyhýbáš,
anebo zase ne?

Tolik otázek,
a žádná odpověď.
Společným procházek,
a pocitů směť.

Jenže teď se trápím,
teď dostávám strach.
O tom že budeme spolu sním,
a splní se to snad.

Mám zůstat,
nebo mám odejít?
Jakou bych se měla stát?
Jak se ti zavděčím?

Asi to nepůjde,
a tak odcházím.
Vím že on zůstane,
že mě vždy podrží.

Zapomínám,
už se netrápím.
Snažím se ještě víc a dál,
i když vím že tě nadobro ztrácím.

Už je to pryč,
všechno je zamčeno.
Od všeho mám ale klíč,
a tak nic není ztraceno.

Nechci tě vidět,
nechci tě znát.
Smím se za tebe stydět,
a nemusím se bát?

Loučím se s tebou,
možná někdy příště.
A když teď toužíš být se mnou,
jsi spíš jako klíště.

Sbohem...