VÍTR

Vítr je nespoutaná síla. Je volný a přesto silný. Ovlivňuje nás a přesto ho nevidíme. Je ňeco jako čaroděj. Umí rozpohybovat věci a někdy zase dokáže vydávat zvuky. Někdo říká že je to přírodní živel a někdo třeba že je to magická síla. Každý si o něm může myslet co chce.

Teď ten příběh:
Šla jedna osamělá vlčice volně loukou. Dlouho s nikým nepromluvila. Žila dlouho sama. O svou rodinu přišla. A toho dne na ni padl silný smutek. Silnější než obvykle. Chtěla tu mít někoho s kým by si mohla popovídat, ale nikoho neměla.
Toho dne foukal silně vítr. Nic jiného na tom dni zajímavého nebylo až na ten vítr.
A ta vlčice nechala ten vítr ať si pohrává s jejím kožichem. Užívala si to. Bylo to to jediné co ji teď těšilo. Začala najednou pobíhat a užívala si po dlouhé době nějakou legraci. A najednou slyšela ve své hlavě neznámý hlas. ,,Líbí se ti ten vánek?“ 
Polekala se a zastavila. Rozhlédla se, nikdo nikde nebyl. Rozhodla se že si raději půjde odpočinout. 
Když se ráno probudila , ucítila zase stejný vítr jako včera. Šla zase na tu samou louku. Zase tam nikdo nebyl. Uslyšela zase ten hlas. ,,Neboj se....já jsem jen vítr..“ Vlčice se zastavila a zamyslela se. ,,Co...cože? Vítr přece nemluví.“odpověděla. ,,Proč by nemohl? Když tomu budeš věřit.“ odpověděl jí. Vlčice se znovu zamyslela. ,,Ano, líbí se mi ten vánek, ale podle mě je to spíš silný vítr.“ odpověděla na včerejší otázku. ,,To jsem rád. Řeknu ti jedno tajemství. Ale pod jednou podmínkou, když se staneš mou nejlepší kamarádkou.“ Vlčice vyjeveně koukala.,, Já nikoho nemám. Je mým potěšením se stát tvou kamarádkou. Ale proč sis vybral mě?“ řekla nakonec.
,,Já vím že jsi sama. Nikdo ještě neotevřel své srdce a nevěřil na to že by vítr mohl mluvit. Tak a teď k tomu tajemství. Já nesu duše mrtvých bytostí.“
,,Aha... Jak neseš duše?“ zeptala se.
,,Mluvím s nimi a oni se stali mou součástí.“ odpověděl. ,,A jak se má moje rodina?“ 
,, Věděl jsem že se zeptáš. Mají se dobře, ale velice se jim stýská po tobě, ale neboj užívej si svůj život a poté se s nimi setkáš.“ řekl jí.
,,Ó děkuji.“ řekla mu a nechala ho aby si pohrával s jejím kožíškem. Poté zavyla a on zafičel jak to má zvykem. 
A od té doby si vlčice užívala každý den s větrem a povídala si s ním. Jednoho dne si našla vlka a byla zase šťastná. O jejím větrném tajemství se nikdo nedozvěděl a on s ní spíval každý den a zpívá až dodnes.