Stín půlnoci (Elisa) - Alfa*

 

 

 

JMÉNO:

Elisa

 

DRUHÉ JMÉNO:

Stín půlnoci

 

POHLAVÍ:

Samice

 

RODINA:

• Matka: Weline, Chodící štěstí
• Otec:  Blare, Červený měsíc

PARTNERSTVÍ:

 

KAMARÁDI:

• Knight
• Maya
• Teneby

DATUM NAROZENÍ:

5. 1. 2012

 

MÉ SCHOPNOSTI:

• Chytrost: 100%
• Síla: 100%
• Zručnost: 100%
• Tvořivost: 66%

 

O MNĚ:

Jsem milá vlčice, která má ráda každou zábavu. Také mi nechybí přátelskost téměř ke všem, až zrádce, samozřejmě. Další má vlastnost je, že jsem hodná, ale když mě někdo rozzlobí, dokážu se pěkně rozzuřit. Můžete se na mě spolehnout, jsem věrná a přijmu každého dobrého přítele. Většinou si stojím za svým, ale umím přiznat pravdu druhého. Jsem docela statečná a není nic, co bych pro přátele neudělala. Také s nimi ráda trávím čas. 

No a teď k mému popisu.Tělo mám bílé, ale packy a uši mám zbarvené do černa. Oči mám v různých odstínech modré a kolem nich mám jemné černé linky. Mám jednu takovou zvláštnost. Můj ocas má dvě podoby. Jednu normální, tj. menší a ne tak moc rozčepýřený, ale jakmile na mě přijde smutek, nebo se rozzlobím,  ocas se mi prodlouží a rozčepýří, což je ta druhá podoba.

 Možná se ptáte, jak jsem přišla k tomu obojku. To se dozvíte v Minulosti.

 

MINULOST:

Je večer. Něco se prodírá křovím v temném lese. Dýchá to tiše. Skoro neslyšně. Pozoruje smečku nic netušících vlků. Najednou jeden z vlků zvětří. To stvoření se rychle vytratí do černočerné tmy.

Ležím v brlohu vedle maminky a tatínka. Pozoruji oblohu skulinou ve stropě. Je plná zářivých hvězd. Někdy bych se na ty hvězdy chtěla podívat zblízka. Přijdou mi strašně zajímavé. Celou noc jen tak září, a nepřestanou ani, když je bouřka. Sice je nevidíme, ale ony tam jsou. Po chvíli spokojeně usnu.

O pár let později...

Běhala jsem si s kamarády po louce, ale po chvíli jsem se vrátila k rodičům. „Mami, můžu jít do lesa? Jsou už mi 2 roky!“ zeptám se maminky. „Elisko, ty víš, že je to tam nebezpečné. Nehledě na to, že by ses mohla ztratit.“ odvětila s přísným pohledem. Po dlouhém přemlouvání ale nakonec dovolila. „Dobře, ale jen na chvíli! Je ti to jasné?“ „Ano mami, neboj seee! A už jsem mizela v lese.

Potom jsem zpomalila. Rozhlédnu se kolem. „Hm… Nevím, co na tom ta maminka tak strašného vidí!“ řeknu si pro sebe a pokračuju v procházce. Našlapuji na čerstvou trávu, na které je trocha spadaného jehličí. Skrz větve prosvítají paprsky rudě zbarveného, zapadajícího slunce. Přivřu oči. Najednou uvidím, jak se za stromem pase zajíc. „Možná,…“ řeknu si. „Možná se mi podaří ho…“ ani to nedořeknu a už běžím za zajícem. Kličkuji mezi stromy, až se za mými packami práší. Pak zajíc prudce zahne doprava a já zatáčku nevyberu. Uklouznu a sjedu po jehličí. Zastavím se až o mohutný strom.

 Když do něj vrazím, ani se nepohne, jen ptáci z koruny stromů odletí. „Možná se mi podaří ho chytit.“ Řeknu tiše a zvedám se ze země. Otřepu se a jehličí ze mě padá na všechny strany. Podívám se okolo sebe. „Sakra. A kudy teď?“ řeknu a přitom se ohlížím před sebe a za sebe, no zkrátka všude. Asi jsem se ztratila. Povzdechnu si. „Co teď budu dělat?“ řeknu a se slzami v očích se vydám doleva. Uplynul den od začátku mé „cesty“ a já stále nenašla domov. Pomalu jsem se smiřovala s tím, že už nikoho ze své smečky neuvidím. I přes všechnu tu bolest v srdci jsem šla dál. Dál v naději, že najdu někoho, koho budu moci považovat za přítele.

Je temná noc. Pomalu nevidím na krok. Náhle za sebou slyším šustění… Zvětřím pach… Pach, který jsem už párkrát zvětřila. „Co? Co tady dělá č—„ Ani jsem nestačila doříct větu a už jsem byla v bezvědomí.

Po pár dnech jsem se probudila.

Kde to jsem? Pomyslela jsem si, když jsem otevřela oči. Viděla jsem… Lidský příbytek?!  „To ne. To ne!“ Kvíkla jsem a postavila jsem se. Na krku jsem cítila cosi divného… Kruhovitého. Ušitého nejspíše z… Kůže? Asi ano.

Jak jsem se sem dostala? No, každopádně, musím odsud pryč. Rozhlédla jsem se a uviděla velké dřevěné dveře. Vedle mě seděl na křesle nějaký starý člověk a v ruce měl pušku. Sklopila jsem uši. Zamířila jsem ke dveřím a vší silou po nich skočila. Nic se nestalo. Zůstaly na nich jen rýhy po mých drápech.  Pak jsem to zkusila znova. Ale pořád nic. Ten člověk už se probouzel. „Musím rychle jednat“ řeknu. Člověk se postavil a vystřelil. Naštěstí neměl moc dobrou mušku. Střelil do dveří. Tam se udělala prasklina.

V tu ránu mě něco napadlo. Pokračovala jsem dále v tom uskakování. Ten člověk střílel a střílel.  Když těch prasklin bylo tolik, spojily se a pak už stačilo jen vrazit do těch dveří a bylo to. Proskočila jsem ven a utíkala po cestě, co mi nohy stačily.

Po chvíli utíkání jsem uviděla nějakou noru. Přišla jsem k ní. Zaškrábala jsem na „dveře“.  Po chvíli jsem ucítila v ocase hlubokou bolest a upadla jsem do bezvědomí. 

Probudila jsem se až v tom brlohu. Někdo se nade mnou skláněl a říkal: „Elisssooo… Slyšííš měě?“ Asi to mluvilo na mě. Měla jsem všechno rozmazané. Když jsem se trochu vzpamatovala, uviděla jsem lišku, která na mě mluvila. Na hlavě měla jakýsi šátek a byla celá taková zvláštní. Asi to byla nějaká léčitelka…

„Mám pro tebe dvě zprávy.“ Řekla liška. „Jednu dobrou a druhou takovou… No, spíše špatnou.“ pokračovala. „Ta dobrá je, že tvůj ocas je v pořádku, no ale ta druhá je, že ten ocas není jen tak obyčejný.“ řekla a posadila se vedle mě. „J- jak to myslíš, že není obyčejný?“ s údivem jsem se zeptala. „No,..“ řekla liška. „Měla jsi ho postřelený. Byl to ten člověk. Musela jsem tedy použít kouzlo, abys vůbec přežila. No a tvůj ocas se vyléčil, ale pokaždé, když zesmutníš, nebo se rozzlobíš, prodlouží se ti a rozčepýří. Máš to už od mala, ale to kouzlo to ještě zesílilo. Kdybych jej ale nepoužila, nepřežila bys. Neměj mi to prosím tě za zlé.“ Řekla liška a sklonila hlavu. „Ale já jsem ti jedině vděčná.“ řekla jsem a na tváři se mi vykouzlil úsměv. Liška se taky usmála. Pak jsem se s ní rozloučila a odešla jsem. „Ještě jednou ti moc děkuji.“ řekla jsem a už jsem byla na cestě dál. 

Pár dní jsem ještě takhle bloudila. V noci jsem kráčela temným lesem. Přemýšlela jsem, jak by bylo krásné, vidět zase své kamarády a rodinu. Nejvíce ze všech kamarádů mi asi chyběla Feria. Byla to moje nejlepší kamarádka. Po chvíli jsem uviděla něco, co se ke mně přibližovalo. Byl to… Ano, byl to vlk. Přišla jsem k němu blíže a řekla. „Zdravím. Hledám Serenádu noci. Nevíš o ní něco?“

Ty, ty jsi Elisa.„ řekla ta černá vlčice s červenými ornamenty na těle. „Ano, ale jak tohle víš?“ odvětila jsem s překvapením. „Já, já jsem Feria.“ Zakoktala. „Ne, Feria byla hnědá vlčice. Ty- ty jsi černá.“ Řekla jsem a moc jsem jí nevěřila. „Poslouchej.“ Řekla Fer a převyprávěla mi svůj celý příběh.

„Dobrá, Fer. Založíme tedy společně smečku. Seženeme vlky z nejrůznějších krajů. Budeme odolávat útokům nepřátel. Budeme hrdou, silnou a nepřemožitelnou smečkou!“ řekla jsem hrdě.

Fer se usmála… Já jí úsměv opětovala.

Tak tedy založily společně smečku. Fer se stala vůdkyní a Elis si nechávala po svém boku jako rádce.

Později ale Feria záhadně zmizela. Musela jsem tedy převzít vůdcovství smečky, ale momentálně jsem již spokojená.

PRÁCE:

Učitelka

 

POSTAVENÍ:

Alfa

 

NÁBOŽENSTVÍ:

Neutrální

 

MAGIE A DOSAŽENÝ STUPEŇ:

Teleportace; I. stupeň

 

FOTOALBUM:

---

 

INVENTÁŘ:

Dárky na Vánoce + narozeniny 2014:

 

MAZLÍČEK:

Jméno: Blue

Druhé jméno: Létající Zázrak

Druh: Papoušek, Ara Hyacintový

Pohlaví: Samice

Popis a povaha: 

Blue je úžasný papoušek. Vzhledem se nijak neliší od ostatních papoušků, ale povahou - to ano. Blue je poslední žijící papoušek tohoto druhu na světě. Je jedinečná. Má schopnost léčit zranění, ale jen ta malá, jako je třeba škrábanec, nebo kousanec. Jednou za 5 let jí ale nebe daruje sílu, díky které může léčit i velká zranění, či dokonce vzkřísit mrtvého. Ona poslouchá jen mě a jedině já jí rozumím. Je už na mě zvyklá. Umí mluvit vlčí řečí. Ale porozumět jí, je pro ostaní vlky těžké. Jinak je strašně přítulná, ráda se mazlí, ale nejraději ze všeho má, když jí drbu pod křídly. Zkrátka a jasně, za nic bych jí nevyměnila...

Jak jsme se seznámili/y?:

Jednou jsem se tak procházela po louce. Byl zrovna velmi horký, letní den. Všichni ostatní byli buď u řeky, nebo u jezera. Ani já jsem dlouho nevydržela bez vody a tak jsem rychle přiběhla k jezeru a skočila do něj. Plavala jsem až ke dnu. Pak jsem ale viděla, jak z takové malé skuliny vycházejí bublinky. Připlavala jsem k ní a podívala se dovnitř. Byla tam tma. Neviděla jsem vůbec nic. Pak jsem rychle vyplavala na hladinu, abych se nadechla. Po chvilce jsem byla zpět. Zkusila jsem tam strčit packu. Nahmatala jsem něco měkkého. Co to může být? Pomyslela jsem si a chytila to. Vytáhla jsem to z té skuliny a v tu ránu jsem se málem udusila. Byl tam překrásný, modrý papoušek. Vyplavala jsem s ním ven a běžela na kraj lesa. Položila jsem jej na trávu a jemně zmáčka bříško. Papoušek vyplivl vodu. Pak otevřel očka. Měl je černé jako uhlíky a kolem nich krásný, žlutý lem. Podíval se na mě a promluvil vlčí řečí: "Děkuji ti moc, že jsi mě zachránila. Už mi moc dlouho nezbývalo. Byla jsem tam uvězněna asi jednu hodinu. Už mi docházely síly..."

"P-počkej, jak jednu hodinu? To je nějak dlouho na takového obyčejného papouška." řekla jsem s údivem na tváři. "No,.." řekl papoušek. "Já nejsem tak zcela obyčejná. Mám dar uzdravovat ostatní. Já jsem se sama uzdravovala, ale pak mi došly síly." pokračovala. "Jen díky tobě tu teď jsem. A proto budu tvým věrným ochráncem." zakončila docela rýmovaně. "Mimochodem, já jsem Blue." dodal. Dobře. Já jsem Elisa." řekla jsem, ale stále jsem z toho byla v šoku. No a od té doby jsme já a Blue kamarádky.

Obrázek:

BRLOH:

 

VÝHRY A ODMĚNY:

Diplom za VLS 2015:

Diplom za Jarní bleskovku: