Soutěž; 3. místo

Kráčela jsem studeným sněhem, čelící ledovému vichru. Přivírala jsem oči, aby mi neslzely. Mé nitro pohlcoval smutek, mé srdce ztvrdlo jako kámen. Nic jsem necítila. Zdálo se mi to jako sen. Jenže jsem moc dobře věděla, že toto sen není. Kdyby to byl sen, tak by možná byl i pěkný. Jenže tohle ani zdaleka nepřipomínalo pěkný sen. Spíše noční můru. V mé mysli se rozprostírala prázdnota. Lehla jsem si do jasně bílého sněhu a zavřela jsem oči. Můj teplý dech zapříčinil tání bílé hmoty pod mou tlamou. A pak jsem se rozplakala. Slzy mi tekly od očí až do onoho bělavého sněhu. Dělal v něm malinké jamky, jelikož slzy byly teplejší než on. Ponořila jsem do něj hlavu a pokusila se usnout. Ano, usnout. Věděla jsem, že to znamená mou smrt. Ale po ničem jiném jsem momentálně ani netoužila. Ztratila jsem vše, na čem mi záleželo. Rodinu. Manžela! Dítě… Mé malé, ubohé vlče. A ještě k tomu všemu, jsem se musela dívat, jak se trápí, jak umírá. Stála jsem tam s vědomím, že nemůžu nic dělat. A pak, dívající se na mé mrtvé milované, jsem byla nucena odejít. Proto nyní volím poklidnou smrt. Neměla bych odvahu umřít jinak. Ale po smrti toužím.
Nic jiného by nespasilo mou duši. Sbohem, krutý světe!