6. ČÁST

Jestliže jsou sny pouze sny, vysvětlete mi jedno. Proč se sny zdají tak skutečné? A proč se skutečnost, zdá jako sen? To nidko nikdy asi nepochopí. Sny jsou přeci od toho, aby to byly pouze sny. Aby se daly rozeznat od skutečnosti. Ale někdy to prostě nejde... Někdy jsou sny jako živé. Jako kdyby v nich člověk doopravdy byl. A i když to není pravdam člověk si připadá jakoby byla. A tak někdy sny stávají skutečností... dočasně. Bylo několik minut po šesté hodině raní a já se převalovala neklidně na měkkém gauči. Otočila jsem se tváří k Jamesovi. Co tu vlastně dělám? Měla bych tam, u nás, zabíjet lidi. Tohle není život jaký si představuji. Tam jsem totiž byla predátor. Tady jsem pouhá oběť. A to já nechci. Nechci být zabita, chci zabíjet. Protože tohle už není jenom povinnost, ale touhá. Proudí mi v žilách, jde k srdci a končí v mozku. A ten ovládá ruce. A ruce ovládají vraždené nástroje. Ať už je to kudla, revolver, nebo pouhý kuchyňský nůž. Už ani nevím kolik jsem zabila lidí. Už ani nevím jestli křičeli, když jsem jim dala poslední ránu. Už ani nevím, jestli mi bylo líto že umřeli. Že jsem je já zabila vlastníma rukama. Vzpomínky už dávno vyprchaly, ale touha stále roste. A sílí. S každou další vteřinou se milionkrát větší. A také silnější. A můj mozek přemýšlí o špatných nápadech... vlastně jenom o jednom. Ale ten jsem ihned zahnala. Nemůžu přeci zabít někoho, kdo mi zachránil život. Takže se teď na něho dívám, chtič v očích, ale ani se nehnu. Vím, co je moc. A tohle by moc bylo. Je jediný člověk, který mi může pomoct. Protože on jediný je stejný jako já. S tváří. A ví o nich vše. Zatímco já o nich nevím nic. Vstávám z pohovky a jdu k němu. Sednu si vedle něho na zem. Nikdy v životě jsem neplakala... Ale teď u něho sedím a pláču. Jedna slza dopadne na jeho ruku. Otevře pomalu oči a rozespale, ale přitom ustaraně se na mě podívá. "Co se děje?" zeptá se a sedá si. "Nic..." řeknu tiše. "Pláčeš. To nějaký důvod má, no ne?" naléhá. "Má..." vzlykám. "Tak povídej." usměje se na mě a já mu to povídám. Říkám mu o všem co mě trápí... Nikdy v životě jsem se takhle nikomu neotevřela. Nikomu jsem nevěřila, ale vlastně jsem ani nikoho neměla. Mluvím mu o tom, jak se cítím bezbranná. Jak se na mě všechno sype. A pláču čím dál víc. Slzy se mi hrnou z očí a celá se klepu. A on mě bere do náručí a jemně mě kolébá v objetí. Já si zabořím obličej do jeho prsou a stále pláču... "Neplakej, to bude dobrý." říká konejšivě a hladí mě po zádech. Jenže já pláču dál. Nakonec se na něho podívám. Ten pohled... Jako bych ho odněkud znala... A pak si vzpomenu na to, že tohohle člověka přeci znám...