5. ČÁST

"Jak víš jak jsem se tu vzala já?" zeptala jsem se ho podezíravě a začala jsem cítit hysterickou potřebu odejít z tohoto místa. "Všichni se tu dostali tak jako my dva." odpověděl mi a zadíval se do mých, temně hnědých očí. "Všichni? Kdo všichni?" zeptala jsem se a už jsem se chystala k odchodu. "Lidé. Lidé s tváří jako my. Ale všichni už zemřeli. Ptala by ses proč takže... Víš, chytili je lidé bez tváře. Přesněji řečeno jejich vrány." odvětil a chytl mě za rameno. "Proto bych moc nedoporučoval odejít ode mě." řekl a já ucítila jak horkou kůži má. Ucukla bych, kdybych nebyla tak zmatená. Podívala jsem se mu do očí a ve tváři jsem mu vyčetla odhodlaný výraz k tomu mě tady udržet. "Jsi si jist že s tebou zůstanu?" zašeptala jsem. "Budeš muset." odpověděl polohlasně. "Pojď, vezmu tě do mého příbytku, pokud se tomu tak dá říkat." řekl a vedl mě za ruku ulicemi. Po chvilce přese mě hodil kápi a se sebou udělal totéž. Nasadila jsem si její kapuci a on udělal to stejné. A tak jsme šli,.ruku v ruce neznámým městem, tedy alespoň pro mě a já přemítala jaké by to asi bylo kdybych nenastoupila do toho vlaku. Můj život by zřejmě zůstal nudný a nezajímavý. A celkově nesmyslný. Kdežto teď zažívám něco, co nikdo jiný asi už nezažije. Ale třeba lžu. Třeba právě naopak. Ale teď jsme to pouze my dva s Jamesem, kdo zná tohle prapodivné, strašidelné a i přes to tak úchvatné místo. Místo plné stvůr. Místo plné démonů. Démonů bez tváře. Když jsme došli k jeho domku, odemknul železné dveře a postrčil mě dovnitř. Bylo to malebné místo. A útulné taktéž. Sundala jsem si kápi a to stejné udělal on. Pověsil je na provizorní, ručně vyrobený věšák a zamkl na několik západů a přes dveře ještě přehodil takovou menší závoru. "Máš hlad?" optal se mě a já jen přikývla. Šel do ledničky a vytáhl něco, čemu by se dalo říkat sýr, jen kdyby nebyl ve tvaru hvězdiček. Ale chutnal přibližně stejně. "A dá se odsud vlastně nějak dostat?" zeptala jsem se a tiše čekala odpověď. "Dá. Ale to by jsi musela chytnout zpáteční vlak který jezdí jenom ve dne. Samozřejmě je problém v tom, že ve dne nemůžeme nikam jít kvůli nim." řekl a začal mi ustílat na gauči. Lehl si vedle pohovky na zem a spokojeně usnul. Zatímco já jsem přemýšlela o tom, jak jsem se tu vlastně zrovna já mohla ocitnout. Nakonec jsem se stejně také ponořila do sladkých snů...