4. Část

Strnula jsem úlekem. Přitiskla jsem se svými zády na chladnou stěnu chodby a zhluboka jsem dýchala. Uslyšela jsem další střelbu. A pak výkřik. Pak ticho. A pak kroky. Slyšela jsem, jak se otevřely hlavní dveře a následně se zabouchly. Věděla jsem, že jsem v domě nyní sama až na… Panebože, máma! Seběhla jsem po schodech dolů. Vběhla jsem do obývacího pokoje. Kdybych dokázala mluvit, nebo cokoliv dělat se svým hlasem, určitě bych vykřikla. Místo toho jsem se vrhla do kaluže krve, krve své matky a uchopila jsem její již chladnou ruku do své. Po tvářích mi tekly slzy. Ona… byla mrtvá. Objala jsem si. Doufala jsem, že se probere. Toužila jsem, ať se probere! Ale ona nic… ležela tam v mé náruči, docela bez života. Po několika hodinách jsem přestala plakat. Lehla jsem si vedle ní. Přikryla jsem nás a zavřela jsem oči. Kéž by to byl jenom sen… pomyslela jsem si a únavou jsem usnula.




Ráno mě vzbudilo cvrlikání ptáků. Byl pátek. Do školy se mi opravdu nechtělo. Když jsem otevřela oči, podívala jsem se na svou maminku. Stále byla mrtvá… Vevnitř mě to trhalo na kusy. Kdo to mohl udělat? Kdo mohl vzít život někomu tak úžasnému? Kdybych tu byla, nestane se to! Plakala jsem znovu. Pak jsem si ale něco uvědomila. Co když se vrátí? A zabije i… mě? I když mi to bylo jedno… nechtěla jsem umřít. Chtěla jsem zjistit, kdo je jejím vrahem.




Sbalila jsem si s sebou nějaké věci a naposledy jsem políbila a objala… maminku. Pak jsem vyšla dveřmi do čirého světa.
Když jsem však stanula před domem, překvapilo mě, že u blízkého stromu někdo stojí.