4. Část

Na město lidí bez tváří padal soumrak. Nebe se barvilo do krásných odstínů rudé a počasí se mírně ochladilo. Mraky zastínily oblohu a lidé bez tváře šli do svých domků. Šla jsem ztemnělými ulicemi a potkávala jsem na své cestě pouze pouliční lampy, které již dávno přestaly svítit. V domech byly zatažené záclony a jejich omítka byla značně oškrábaná. Šla jsem po kočičích hlavách a místy jsem zakopávala. Když jsem došla na prostranství, na kterém nebylo na první pohled nic divného, ale po bližším pohledu to bylo k neuvěření. Všude samé hodiny. Doslova všude... Podívala jsem se na podsvícené ručičky mých vlastních hodinek. Za jednu minutu půlnoc. Podívala jsem se vyplašeně kolem sebe. Jaký to asi způsobí rámus? Když se ručičky zastavily na dvanácté hodině půlnoční, zatajil se mi dech. Ale místo rámusu odbíjení hodin jsem zažila další šok. Ze všech hodin začali vylétavat černí ptáci, asi vrány. Bylo jich tolik že jsem se v nich ztrácela a někteří mě chytali do pazourů a škubali mi vlasy. Začala jsem křičet, bála jsem se, aby mi nevydrápali oči. Když v tom mě něčí ruka pevně sevřela v náručí a vedla mě někam pryč. Ta osoba mě nutila utíkat, ale já jsem byla v šoku a mé nohy se ani nehly. Když jsem dlouho stála na místě, prudce mě ta osoba zvedla ze země a v náručí mě odnášela pryč. Po asi pětiminutovém běhu v náručí neznáme osoby, osoba zpomalila. Po úplném zastavení mě postavila na zem. Chvíli jsem měla strach z toho, že to bude někdo bez tváře, ale s udivením jsem zjistila, že to je chlapec. Byl poněkud starší než já, asi o dva roky. Černé vlasy sestříhané na krátko a hnědé oči. Nebyl moc vysoký, o nic vyšší než já. Podíval se na mě a na učouzeném a zjizveném obličeji vykouzlil nesmělý úsměv. Rozhlédla jsem se kolem a zjištění že stojíme v nějaké tmavé a špinavé ulici, trošku mě zamrazilo. Přece jen to byl cizí kluk. Ale zachránil mě, takže měl ode mě menší plus. Možná trošku větší no... "Já jsem James." natáhl ke mě ruku. Přijmula jsem ji s ochotou "Já jsem Deamin..." Zadívala jsem se na něho a na tváři jsem vykouzlila nepatrný úsměv. "Kdybych tě nezachránil, asi by jsi tu už nebyla..." řekl a nepatrně se zasmál. "Jo, promiň, teda dík, já, děkuji ti moc..." zakoktala jsem a cítila jsem jak mi krev stoupá do tváří. "Jinak, co tu děláš, Jamesi? Jak jsem sem dostal?" zeptala jsem se. S odpovědí chvíli zaváhal, ale nakonec řekl: "Stejně jako ty..."