3. část

Uběhlo již pár dní od smrti mého otce, Bílého vlka. Najednou jako by smečka přišla o svoje štěstí a radost ze života. Nikdo nechápal, jak se to mohlo stát. Nejdříve můj bratr Scourge a teď i vůdce smečky? To není normální. Nepřipadala mi to jako náhoda. Lávový ocas byl skvělý bojovník a otec dokázal s touto magií velmi dobře zacházet. Jakoby po nás začali jít Zrádci. Ne! To není možné! Nikdo ještě nepotvrdil jejich existenci! No i když jsem pevně pochybovala o existenci nějakého klanu nebo snad organizace se jménem Zrádci, snažila jsem se mít na pozoru. Hodně jsem se snažila zdržovat u Černého tesáka, přece jenom byl to můj partner, měl by mě ochraňovat. Matka se ujala pozice vůdce sama, již neřešila žádný problém s tím, kdo se stane nástupcem. Smečka měla těžké období, které jsme my museli nejdříve přejít. Aby toho nebylo málo, tak ani to počasí nám nepřálo. Horké sluníčko vystřídaly černé mraky. Vypadalo to, že se každou chvíli na naše teritorium strne velká bouře. Dokonce i naše věštkyně předvídala velkou bouři. Moje obavy se jen navyšovaly.
V tichosti jsem seděla pod vysokou borovicí a sledovala tu tmavou oblohu. „Hej, Bílá nezkrotnost, přišel jsem se tě na něco zeptat.“ řekl za mnou Černý tesák, o kterém ani nevím, že tu vůbec byl. „Ji..jistě, copak máš na srdci?“ dostala jsem ze sebe pár slov. „Kdo jsou to ti Zrádci? Nemám totiž o jejich existenci žádné informace, ale chtěl bych o nich něco slyšet.“ řekl. Uteklo ze mě tiché povzdechnutí. „Zrádci...to je taková skupina vlků, kteří se všechno snaží jen ničit!“ zněly moje slova. Černý jen zakroutil hlavou a opřel se o strom. Chvíli jsme tam jen tak seděli v naprostém tichu. „Hej, Tesáku...? Vím, že to máš teď velmi těžké stejně jako já. Chtěla bych ti něco dát. Něco, co by tě alespoň částečně mělo chránit před Zrádci.“ pověděla jsem tiše a ukázala mu červený náhrdelník. Pomalu jsem mu jej dala na krk. On můj dar tiše přijal. „Dostala jsem jej od své babičky a teď je na čase, bych ho předala tobě, protože jsi mi v této smečce asi nejbližší...“ vysvětlila jsem. Tesák jen přikývl. „Eh, díky...“ řekl on. Zase nastalo ticho. Ani nevím, kolik minut nebo dokonce i hodin uběhlo. Vím, že po nějaké době se Černý tesák postavil a rychle zmizel v černočerném lese. 'Zvláštní, ale asi jen potřebuje být sám...' proběhlo mi hlavou. Seděla jsem tam dalších několik dlouhých chvil, který mi připadaly jako nekonečné nekonečno. Ovšem po nějaké té době se moje tělo rozhodlo konečně něco dělat a já byla přinucena se postavit a běžet zpátky do teritoria smečky. První, koho jsem uviděla, byla moje matka. „Jééé! Ahoj, maminko!“ zakřičela jsem již z dálky. Ona jen pomaličku otočila hlavu směrem ke mně. „Jé, ahoj, Watai...!“ pozdravila mě. „Mamíí, je tu vůbec nějaké jídlo?! Mám hlad jak něco!“ zavýskala jsem jako malé vlčátko. Jen se usmála se slovy: „Poslala jsem tvé sourozence, Netiu, Lighting, Lily, Hawka, a pár profesionálních lovců na lov. Měli by tu být každou chvíli.“. Já se jen usmála a posadila se vedle mé matky, Rain Moon. Potom zase a znovu nastalo to mrtvé ticho, které bylo jen párkrát přerušeno dalekými hromy a hlasitými povzdechy Rain. Nevraceli se. Začala jsem se o ně bát, dokonce i matka, která normálně byla velmi silná vlčice, začala naznačovat znaky hlubokého strachu a deprese. Přišel k nám Černý tesák a v tichosti se posadil vedle mě. Usmála jsem se na něj a má matka také. On nám úsměvy opětoval. Nic neřekl, bylo zase ticho. Po nějaké době se z keře vyřítil světle hnědý vlk s bílou náprsenkou. Nepochybně to byl jeden z lovců, Hakari. Vypadal vyčerpaně a nedala se přehlédnout jeho hluboká rána na krku ze které na zem padala jeho rudá krev. Celá smečka se na něj v šoku podívala. „Copak se stalo, Hnědý drápe?!“ křikla Rain Moon. On jen okamžik hlasitě oddechoval. „Lovecká...Lovecká četa je kompletně celá mrtvá..! Potkali jsme Zrádce! Černý havran byl s nimi.....!“ dostal ze sebe Hnědý dráp. Naklonila jsem se k Černému tesákovi, který vypadal stejně vyděšeně jako já. „Černý havran je člen Zrádců. Je to jeden z nejsilnějších vojáků v celém lese...“ vysvětlila jsem zděšeně. V hlavě se mi najednou zjevil obraz Černého havrana. Nikdy jsem ho sama neviděla, ale ostatní ho popisovali jako mohutného vlka s tmavě černou srstí. Hnědý dráp se momenty po svých slovech jen třepal, potom ale padl na zem, mrtev. Celá smečka byla stále v hlubokém šoku, nikdo nic neříkal, nikdo se ani nepohnul z místa. Jen Černý tesák pomalu sklonil hlavu. „...Černý havran...“ zamumlal pro sebe tiše. Potom se postavil a rychle zmizel. Já jsem jen němě sledovala moji smečku...