3. Část

Skončilo vyučování. Vyšla jsem ze školy na své oblíbené místo. Tam, kde jsem včera ležela a byla jsem tak šťastná. Víte, člověk nepotřebuje mluvit k tomu, aby byl šťastný. Když jsem ztratila hlas, byla jsem nejdříve nešťastná. Věděla jsem totiž, že už nikdy nebudu mluvit. Že už nikdy nikomu neřeknu "Ahoj" nebo "Mám tě ráda". Ale po nějakém čase jsem si začala uvědomovat, že na světě existují krásnější věci nežli pouhá a bezcenná slova. Dokážu v obyčejných věcech vidět tolik krásy. Naučila jsem se naslouchat lidem a pomáhat jim. Ano, stýská se mi po nějaké normální konverzaci, po mém hlasu. Ale… Podle mě, je to tak lepší. Stala jsem se díky tomu lepším člověkem.




Když se začalo stmívat, vyrazila jsem domů. Když jsem došla k domu, přišlo mi něco v nepořádku. Vevnitř se nesvítilo. Bylo to divné, mamka by měla chystat večeři. Obešla jsem dům z druhé strany a chtěla jsem vejít zadními dveřmi. Vzala jsem za kliku a… Zjistila jsem, že jsou dveře zamčené. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než jít opět dopředu a vejít hlavními dveřmi. Jenže nastalo opět to stejné. Dveře byly zamčené. Copak se nedostanu do vlastního domu? Pomyslela jsem si a rozhodla jsem se, že se do domu dostanu oknem mého pokoje. Ne že bych se tak urgentně chtěla dostat domů, ale potřebovala jsem vědět, jestli je máma v pořádku. Přistoupila jsem tedy k boční stěně domu a chytla jsem se parapetu okna, které patřilo obývacímu pokoji.




Když jsem vyšplhala nahoru, neptejte se mě, jak se mi to povedlo, sama nevím, otevřela jsem potichu dveře do chodby. Opět jsem je potichounku zavřela a pak jsem strnula strachem. Dole se ozval výstřel.