3. ČÁST

A tak jsem jela dál... Obrovská rychlost podebírala vlak a on se tímpádem kymácel ze strany na stranu... Probírala jsem své možnosti na útěk z jedoucího vlaku. Vyskočit-možná, ale šance že bych se zabila je více než 100%... Takže, nějaké jiné možnosti? Řekla bych že ne. Postavila jsem se a otevřela jsem okínko. Ihned se o mě opřel šíleně ledový vzduch a málem mě srazil k zemi. Ano, takovou sílu ten vítr měl. Jeli jsme dál. Podívala jsem se okolo a všimla jsem si, že venku za okny se rýsuje zvláštní útvar. Útvar připomínající purpurové tornádo. Dělalo neuvěřitelný hluk a bllížilo se přímo směrem k vlaku. Když už bylo bízko téměř na dotek, a pak se dotklo vlaku, stalo se něco neuvěřitelného... Letěla jsem jakousi dimenzí napříč světem barev... A pak jsem přistála uprostřed vesnice, kolem mě proudy lidí. Ale něco na tich lidech bylo zvláštího... Neměli tváře.