2. část

Uběhl již nějaký ten týden a Černý tesák se stal plnohodnotným členem naší smečky. Plně respektoval její řád a snad každého člena, který zde byl. Velmi mi připomínal mého již zesnulého bratra Scourgeho, ovšem Tesák byl mnohem hodnější a skromnější, než býval můj starší bratr. Situace ohledně nového vůdce smečky se uklidnila, najednou se vrátil mír, který tu snad vždycky býval. Tesák se začal učit bojové techniky naší smečky, snažil se získat co největší informace o naší speciální magii. Otci to dělalo velkou radost, ještě nikdy nepotkal někoho, kdo by měl zájem o studium těchto věcí. Když Černý tesák nestudoval věci kolem smečky, trávil čas se mnou. Často jsme jen tak seděli na louce, povídali si, hráli různé hry. Velmi mě to s ním bavilo, byl takový milý, přátelský, usměvavý. Dokázal mi vrátit můj úsměv po smrti mého staršího bratra, Lávového ocasu. Jednou, když jsem si jen tak povídala se svými blízkými, přišel ke mně Černý tesák. „Ahoj, Bílá nezkrotnost...“ pozdravil mě s úsměvem na tváři. „Um, ahoj, Černý tesáku!“ pozdravila jsem jej zpět. „Potřeboval bych s tebou nutně mluvit někde v soukromí.“ řekl a stále se tvářil stejně usměvavě. Pomalu jsem se postavila. „Dobře..“ přikývla jsem na souhlas. Tesák se rozběhl směrem k louce a já za ním. Posadili jsme se pod vysokou borovici a on na mě udělal ten výraz, který mi ukázal, když mi zachránil život před tím velkým medvědem. „Bílá nezkrotnost, vím, že je toho na tebe poslední dobou moc. Chtěl bych ti nějak pomoci, ale asi jsem se na tebe moc navázal..“ začal s nejistým a tichým hlasem. Trochu jsem naklonila hlavu na stranu. „Copak je, Černý tesáku?“ zeptala jsem se stejně tichým tónem. Tesák si povzdechl. „Já...Já..Já tě miluji, Bílá nezkrotnost..“ řekl. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co vlastně řekl. „Černý tesáku, já k tobě cítím to samé.. Miluju tě..“ odpověděla jsem mu, přišla k němu blíže a dotkla se jeho čumáku tím svým. On se na mě jen mile usmál. „Staneš se moji partnerkou?“ zeptal se mne. Já jen přikývla. Tesák se najednou postavil. „Tak počkej zde, půjdu to oznámit Alfám!“ řekl a rychle zmizel z louky. „Počkej...!“ zařvala jsem za ním, protože jsme tam mohli jít spolu, ale on již byl pryč. Nešla jsem za ním, jen jsem chvilku běhala po louce z čisté radosti, byla jsem nehorázně šťastná. Moji radost přerušil až hlasitý křik z tábora smečky. Rychle jsem se otočila a běžela tam. Uviděla jsem zas a znova čisté peklo... Černý tesák stál skrčený před tělem Ghosta a plakal. Ostatní vlci stáli kolem něho, někteří zírali na mého otce, někteří na ohořelé doupě Alf. „Co..Co se stalo?“ zakřičela jsem a přiběhla k ostatním. „Bílý vlk dnes uhořel v doupěti při testování naší magie!“ zakřičel jeden z vyděšených členů. Pomalu jsem se přiblížila k Tesákovi, který stále plakal nad tělem mého otce. „Tesáku...“ řekla jsem tiše. On mi neodpověděl, jen tiše vzlykal. Posadila jsem se vedle něho a opřela se o něj. Poté se mi do očí také začaly hrnout hořké slzy. To není normální...Nejdříve Scourge, teď i Bílý vlk..To není fér. Proč se tohleto děje zrovna teď....?

- - -

Bílý tesák v tichosti seděl na nějakými bylinami a usilovně přemýšlel o velké spoustě věcí. Pomalu položil packu na jednu žlutou květinu, ta v tom okamžiku začala zářit bílým světlem, které malou chviličku osvětlovalo snad celou jeskyni. Ovšem najednou jeho práce byla rozfoukána silným poryvem větru, všechny jeho rostliny popadaly s malého, kamenného stolu na zem. „Co to...?“ vypadlo z Bílého vlka. „Přestaň! Než zlikviduješ celý tento svět pomocí magií, která měla být již dávno zapovězena a zničena v pekle!“ vykřikl někdo, kdo stál ve východu z jeskyně. Ghost se otočil a spatřil svého nejpilnějšího studenta. „Ah, Černý tesáku! Rád tě vidím, ale nechápu tvá poslední slova. Co je na této magii tak špatného...?“ zeptal se. Tmavě černý vlk, který byl označen jako Černý tesák, si jen olízl tlamu. „Ty moc dobře víš. Tahleta síla nás dokáže všechny do jednoho zlikvidovat! Její uživatelé se postupně stanou šílenými a neovladatelnými....“ řekl ten vlk s tichým hlasem. „To asi také vysvětluje, proč si ji nikdy nechtěl používat a jen sis zjišťoval informace, co? Černý tesáku!“ křikl na něj Bílý vlk neboli Ghost. „Černý tesáku...? Ovšem já bych preferoval jméno Rytíř stínů!“ řekl ten černý vlk, než se v rychlosti rozběhl proti Ghostovi. Ten nestačil zareagovat a ve mžiku již ležel v bolestech na chladné zemi ve své vlastní rudé krvi. Rytíř stínů stál o kousek dál, z jeho pravé packy pomalu stékala krev. Ghost zakašlal. „Proč..to děláš..? Já...ti věřil.. Celá smečka ti věřila....! A ty nás takhle zradíš...Jsi jen špinavý zrádce...Nic víc!“ dostal ze sebe a pomalu se pokusil postavit na nohy, ovšem s jeho hlubokou, řeznou ránou na krku to šlo jen s těží. Rytíř jen přišel blíže k němu a svou packou ho přitlačil zpátky k zemi. Bílý vlk dokázal cítit, jak drápy vlka, kterému kdysi tak věřil, pronikaní jeho kůži a trhají jej na kusy. „Toto souostroví má svůj řád. Ti, kteří používají zakázané magie umírají díky tomuto řádu.. A já se tomu snažím pomáhat..“ řekl Rytíř stínů, ohnal se packou a udělal na těle Bílého tesáka další krvavé rány. Ghost najednou vyvolal silný oheň. „Ty...ty se nedostaneš odtud živý..!“ křikl na Rytíře. Černý vlk se jen ušklíbl, vyvolal další poryv větru, díky kterému se mu podařilo odhrnout spadané kameny stranou a udělat mu volnou cestu ven. Rytíř vyskočil na jeden z kamenů a chvíli tiše sledoval Bílého vlka, jak se svíjí na zemi ve své vlastní krvi uprostřed otevřených plamenů, ovšem po chvilce vyskočil z doupěte a ve vysoké rychlosti zmizel. Všechno mu dokonale hrálo do karet, on se teď vrátí zpátky do smečky s domněnkou, že to všechno byla jen hloupá nehoda. Pravda, mohl se vrátit zpátky do své organizace, která mu dala tento úkol, ale jeho práce ve Smečce Rudého Úplňku ještě nebyla hotová...