2. ČÁST

Lidé do mě vráželi a kráčeli opačným směrem, než jsem se drala já. Mám jasný cíl, pro který jsem byla schopna zajít tak daleko, jak jen to jde. Jaký? Hledám cestu ven. Ven z tohoto prokletého města. Z města, ze kterého prý není úniku. Ale já míč dobře vím svoje. A tak jsem se drala dál, vrážela jsem do lidí a odrážela jsem je. Zachytávala jsem útržky jejich rozhovorů...

"Myslíš že jí už brzy pustí? Nebo se ještě neuzdravila z..." "Pššt! Nemusí každý na ulici vědět co se jí vlastně stalo..."

"Takže víš co máš dělat? Vtrhneš tam a p..." "Bacha! Ticho! Fízly..."

Jindy by mě to asi zajímalo, ale teď? Teď ne. Měla jsem starostí nad hlavu, natož tak se starat o cizí život... Víte, když jsem byla malá, měla jsem úplnou rodinu. Bráchu, malou ségru, matku, otce... Ale to už je dávno pryč. A jo vlastně! Ještě jsem měla psa. Deena. A kočku Moura. Vlastně kocoura no. Postupně všichni zemřeli na neznámou nemoc. Kromě mě... Do dneška jsem nepřišla na to proč. Ale asi to bude nějak souviset se mnou...Došla jsem na vlakové nádraží. Nasedla jsem do vlaku. Sedla jsem si k oknu a dívala jsem se na krajinu, kterou jsem viděla z vlaku. Sníh, již dávno opadané stromy...Za chvíli se mi pomalu zavíraly oči...a najednou jsem si nic nepamatovala než tmu a děsivé sny. S trhnutím jsem se porbudila a nevěřila jsem svým očím. Celý vlak byl prázdný. Nikdo nikde... Zůstala jsem sama v rychle se řítícím vlaku a vůbec netušila co dělat.