1. Díl

Otevřela jsem oči a do mého zorného pole vstoupilo světlo. Zívla jsem. Další nudné ráno... Pomyslela jsem si a vyšla jsem ven ze svého brlohu. Rozhlédla jsem se kolem a zavyla jsem. Zemí se rozléhalo vytí. Ale pouze mé, ničí jiné. Sama. Vždy jsem tu byla sama. Tedy ne vždy. Jako vlče jsem zde měla rodinu. Než je vyvraždili vlci. Já jako jediná unikla pouze díky tomu, že jsem byla ještě vlče. Schovala jsem se v dutině stromu. A tak mě nenašli. Trvalo mi poté dlouho, než jsem se odhodlala vůbec vylézt. Možná pár dní, možná několik měsíců. Kdo ví? Ale od té doby jsem sama. Nikdo totiž do těhlech končin nezavítal. Od té doby co lovci vyvraždili celou mou smečku. Některé si odvezli, ale některé mrtvé vlky nechali ležet jen tak na zemi. I moji matku a otce. A já u nich seděla. Mohlo to být dalších pár měsíců. Seděla jsem u nich a dívala se na ně s takovým tím výrazem, který říkal-snad se jednou probudí... Ale oni se nevzbudili. Leželi tam v zaschlé krvi snad celou věčnost. A já tam seděla, stále. Nejedla jsem, nepila jsem, snad možná jen spala. Ale jen to, nic víc. Jednou, když jsem si uvědomila, že už se nevzbudí, pochopila jsem že jsem sama. V té chvíli jsem asi dospěla. Své rodiče jsem řádně zahrabala do země a každý den za nimi chodila. Ze dnů se stávaly týdny, z týdnů se stávaly měsíce. A pak jsem tam ze samého smutku nechodila vůbec. Ani jsem nechodila kolem. Bála jsem se totiž toho, abych tam zase nezačala sedět. A teď se procházím sem a tam zasněženou krajinou a sleduji otisky svých tlap ve sněhu. A tak to dělám už celé dva roky a dva měsíce.A hledám svou ztracenou duši...