1. ČÁST

A tak mi nezbývá nic jiného než ho zabít. Celý život mě pronásledoval a teď tedy zaplatí. Já ho varovala. Říkala jsem, že si to nenechám jen tak líbit. A jestli mě to bude mrzet? Ne, nebude. Dřímám ve své ruce zbraň a hystericky se směji. On se krčí v tmavém, špinavém, plesnivém rohu a pláče. Jenže co znamenají slzy, v této kruté době? Nic. Stejně jako láska. Láska otiž neexistuje. Alespoň ne ta dobrá. Kvůli takové lásce většinou přichází smrt... I když, když člověk umře, už nic necítí. Ani lásku, ani strach, ani bolest. Prostě nic. Takže alespoň jedno pozitivum má. Mačkám spušť a mířím na jeho ubohou hlavu. Na jeho mozek, který v sobě nemá nic jiného než hříchy. Asi si říkáte, vždyť ty jsi právě také spáchala hřích. Ale co je jeden velký hřích, proti milióny velkým hříchům? Nic. Tak vidíte. Dělám jenom to, co měl udělat už dávno někdo jiný, ale nesebral k tomu odvahu. Odhazuji zbraň, dívám se na něj naposledy a odcházím. Zamykám dveře a klíč házím do kanálu. Lehám si do jemného sněhu, dělám andělíčky a přes celé město se směji. Lidé, kteří kolem mě procházejí, si mě ani za mák nevšímají. Proč taky, že ano? Malá, špinavá, hysterická holka. Co je jim po ní? Nic. Jako mě není nic po nich. A i kdyby se na mě dívalo tisíce, desetitisíce lidí, nezastaví mě to. Dělám si co chci, kdy chci a kde chci. Proč? Protože už nejsem jenom ta nicotná, ustrašená holka. Od té doby, co mě lidé začali nenávidět, tak kašlu na jejich názor. Když mě nesnáší, jejich věc. Já je také nemiluji. Nesnáším je, více než oni mě. No jo no... život není vždy sladký jako z nějakýho přiblblýho filmu. Je krutý. Ale já ho miluji- Víc než cokoliv na světě. Proč? Protože mohu projevit svůj názor. A kdybych nežila, tak to nejde. Logika, nebo ne? A tak žiji. Nežiji proto, protože musím, ale protože chci. Odhodlaná, všehoschopná, milující... Taková jsem já... Deamin.