Popis obrázku - HLASOVÁNÍ!!

Maya:

Podle mě ta vlčice (aspoň podle mne je to vlčice) žila v nějaké smečce, kde se necítila vůbec dobře a všichni ji nesnášeli, tak se jednou rozhodla ze smečky odejít. Ale potom si uvědomila ,že to nebyl moc dobrý nápad, potkala smečku divokých psů, kteří se ji pokusili zabít, ona jim nakonec unikla, ale byla těžce zraněná. Přišla zima, její zranění se ještě nezahojila a ona zeslábla, nedokázala nic ulovit a trpěla hlady. Její rány se zanítily a ona si říkala, proč jen odešla ze smečky, nakonec se tam snad měla lépe než teď. Jednou nastala sněžná bouře, vlčice si nestihla najít žádný úkryt a šla proti sněžné bouři.Byla ji velká zima necítila své nohy,neviděla ani na krok, nakonec padla vysílením do chladného sněhu. Pokusila se postavit na nohy, ale upadla,myslela si že je to její konec, zavřela oči a čekala, až ledový vítr sfoukne její pohasínající život. Později se probrala otevřela oči a uviděla před sebou světlo, bylo tak krásné, vstoupila do něj a už ji nikdy nic nebolelo a nebyla jí zima...umřela..

Knight:

Chlad, tajemství, záhada, ale i možné zklamání. Tyhle věci mi na první pohled kresba připomíná. Bílá vlčice, hlavní charakter tohoto obrázku, jakoby něco hledala, nebo se snad vrátila po dlouhé době do rodné krajiny, ale místo překrásného lesa plného šťastných vlků zde našla pouze malé modré světýlko, vzpomínku na všechno krásné nebo snad ztracenou duši, která putuje po světě, dokud nenajde svůj zasloužený odpočinek ? Ovšem možná se jen tohle světýlko snaží vlčici ukázat cestu ven z chladné zimy, z pouště studeného sněhu. Vlčice se zmateně dívá do modré záře, zřejmě se snaží pochopit její význam a v duchu si pokládá otázku „Proč je tohle vlastně tady ?“. Možná je zaslepena duší kruté reality jako všichni ostatní a pro ni je tohle světýlko pouze hloupý výplod její fantazie. Ale co když ne ? Co když se skutečně rozhodne zář následovat a možná najít cestu z chladné temnoty ?

Teneby:

snežilo. Nemala som chuť ísť na lov no bola som hladná. Natiahla som sa a vyšla von. Sneh mi jemne dopadal na žiarivú bielu srsť ktorá sa pomedzi sneh strácala. Pozrela som do diaľky no nič nebolo vidieť. Striaslo ma. Stále ma zvieral zvláštny pocit. Ako keby ma moje srdce ťahalo smerom na planinu. Otočila som sa jej chrbtom. Začala som bežať. Do uší mi prenikol slabučký hlások. "Tania..." výskalo niečo spolu s hlučným vetrom. Obzrela som sa a na chvíľu zastala. Potriasla som hlavou. Z tej zimy mi asi zamrzli uši" zamrmlala som a prebehla cez malú zamrznutú riečku. Vedľa mňa niečo zablikalo. Vyplašene som na to pozrela a sklopila uši. Ten pocit sa znásobil a zmiešal zo strachom. Tá blikajúca vec zastala. Ako keby si ma prezerala. "Tania...poď za mnou" povedalo to pomaly a vydalo sa smerom na planinu. Niečo ma za ním ťahalo. Strach ma opustil a rozbehla som sa za tým. Netrvalo dlho a došli sme na planinu. To niečo zastalo. Obletelo ma to a znova zastalo predo mnou. Zamračila som sa. "Čo si po mne chcel?
" spýtala som sa a stála. Zablikalo to a zmizlo. Zostala som v tme obklopená snehom a zimou. Zavyla som. To svetielko sa znova objavilo a vyformovalo sa vo vlka. Ustúpila som. "Nemusíš sa báť" povedal potichu vlk. "Som na tejto pláni už dlhú dobu...no ešte nikto za mnou nešiel. Všetci vlci utiekli. No.. ty si iná" povedal vlk a mnou otriaslo. Bol to duch. Prastarý. No vyzeral mlado. Sklonila som hlavu. Zasmial sa a znova sa zmenil na svetielko. Pokračoval ďalej do búrky a ja som za ním odvážne a oddane šla.

Deamin:

Kráčela jsem studeným sněhem, čelící ledovému vichru. Přivírala jsem oči, aby mi neslzely. Mé nitro pohlcoval smutek, mé srdce ztvrdlo jako kámen. Nic jsem necítila. Zdálo se mi to jako sen. Jenže jsem moc dobře věděla, že toto sen není. Kdyby to byl sen, tak by možná byl i pěkný. Jenže tohle ani zdaleka nepřipomínalo pěkný sen. Spíše noční můru. V mé mysli se rozprostírala prázdnota. Lehla jsem si do jasně bílého sněhu a zavřela jsem oči. Můj teplý dech zapříčinil tání bílé hmoty pod mou tlamou. A pak jsem se rozplakala. Slzy mi tekly od očí až do onoho bělavého sněhu. Dělal v něm malinké jamky, jelikož slzy byly teplejší než on. Ponořila jsem do něj hlavu a pokusila se usnout. Ano, usnout. Věděla jsem, že to znamená mou smrt. Ale po ničem jiném jsem momentálně ani netoužila. Ztratila jsem vše, na čem mi záleželo. Rodinu. Manžela! Dítě… Mé malé, ubohé vlče. A ještě k tomu všemu, jsem se musela dívat, jak se trápí, jak umírá. Stála jsem tam s vědomím, že nemůžu nic dělat. A pak, dívající se na mé mrtvé milované, jsem byla nucena odejít. Proto nyní volím poklidnou smrt. Neměla bych odvahu umřít jinak. Ale po smrti toužím.
Nic jiného by nespasilo mou duši. Sbohem, krutý světe!