Feria, Serenáda noci (vzpomínka)
OBRÁZKY
---
BÁSNIČKY
KEĎ CÍTIM VIETOR V KOŽUCHU
Keď ráno sa prebudím a ucítim vietor,
raz šťastná sa cítim.
Okamžite zapojím svoj výkonný motor
a idem za tým.
Ľahučký vánok ma ovieva,
raz šťastná som.
Milujem ten pocit - to som ja!
Každý vie o tom.
Keď cítim vietor v kožuchu,
viem, že všetko prekonám.
Keď cítim vietor v kožuchu,
silu a odvahu mám!
Je mi jedno aké je počasie,
ja som proste šťastná.
To je ten najlepší pocit na svete,
keď cítim sa volná.
Vychutnávam si tu chvíľu
a šťastie je čím dál viac.
Už neujdem ani míľu,
zastavím sa a vyju na mesiac.
Keď cítim vietor v kožuchu,
viem, že všetko prekonám.
Keď cítim vietor v kožuchu,
silu a odvahu mám!
SEN MALÉHO VLČETE
Malinký vlk potichu usíná.
O čem se mu nejspíš zdá?
Prochází se po plese,
když narazí na prase.
"Copak jsi ty za zvíře?
Nejsi medvěd v menší míře?"
Z prasete se potom stal tygr velký jak mrakodrap.
"Ty jsi větší než Rychlý dráp!"
"Ty jsi jako celý vesmír,
Prosím, prosím - zachovej mír!"
Tygr ho však přeskočil,
skokem dlouhým jako Nil.
Mládě dlouho nečekalo,
rychle za ním utíkalo.
Řvalo: "Počkej, počkej, stůj!"
Stálo to za starý hnůj.
Vlčeti se řvát dál nechtělo
a rovnou na něho skočilo.
"Ty neumíš poslouchat?
Co já budu s tebou dělat?!"
Přemýšlelo, bloumalo,
Na nic přijít nemohlo.
Pak ho něco napadlo.
"Honem k nám na Masadlo!"
"Tam ho máma vychová!
Šelma jedna zlobivá!"
A když tam tedy dojeli,
Rodiče k nim doběhli.
"Mami, mami - co to je za zvíře?
Velké je až k nevíře!"
"To je tygr, vlčátko,
chlupy má na krátko."
"Toho tady nesmíš chovat,
nemáme ho kam schovat!
Pusť ho zpátky do přírody
ať nezabije všechny rody!"
Mládě se tak vylekalo,
A rychle se probudilo.
"Ještě štěstí -byl to sen."
A to už byl nový den.
TAJEMNÉ VYTÍ
Stalo se to jednoho pozdního večera,
když už spal každý vlčí kučera.
Miliarda hvězd svítila,
toho velmi tajemného večera.
Katie ležela na stříbrné louce
a pozorovala přeměněné slunce,
kterému byl velký kus odebrán.
A putoval do vesmírných bran.
Byla smutná a osamělá,
brečela a jemně se chvěla.
Najednou se trochu lekla,
uslyšela vytí vlka.
Vlka, kterého neznala,
kohokoliv ze smečky by poznala.
Věděla, že je v nebezpečí,
tak neváhala a už běží.
Zápasila s větrem, časem,
neměnila krok - šla klusem.
Nevěděla co se děje,
neztrácela neděje.
Když doběhla, nevěřila ničemu.
Myslela si že to bude alespoň k něčemu.
Když podívala se ze skály, došlo jí to.
V srdci hodně bolí jí to.
Vlka, kterého ve snech měla,
dotkla se obrovská smůla.
Spadl ze strašného útesu,
teď už míří k nebesům.
LES SMRTI
Rodiče mne vždy učili,
ať nechodím do lesa smrti.
Že by mne tam umučili
členové smečky Lekeriti.
Neposlechla je já hloupá
a hned večer toho dne,
vydala jsem se tam - a ouha!
Uviděla jsem sídlo toho kmene.
Ten les byl velmi tmavý,
šlo z něj cítit velké zlo.
Ne, ne! Ten zlý vlk si mne všiml!
"Pomozte mi, prosím, někdo!"
Pak mě chytil za ouška
a hodil mne do žaláře.
"Nejsem žádná osuška!"
Vykřikla jsem, když zmizela denní záře.
Vězení bylo tmavší,
než mraky těsně před bouřkou.
"Pomozte mi sestry, braši!"
Je to marné - daleko jsou.
Pak jsem uslyšela tiché kroky...
Byl to táta - Meveston!
vyzbrojen byl jen pár broky,
ale i svaly tvrdšími než strom.
Vyrval dřevěné mříže,
a už jsem byla volná.
Než-li pochvalu však dostanu trest spíše...
Taková já jsem to povaha smolná.
POHLED VLKA
Tak vznešený a tajemný,
tak moudrý a dojemný.
Tak krásný a pomstychtivý,
je pohled divokého vlka.
Tak letmý a přitom pomalý,
tak vůdčí a přitom poddajný.
Tak věrný a přitom nenávistný,
je pohled svobodného vlka.
Tak ohrožený i svobodný,
tak dotčený i odolný.
Tak výhružný i kouzelný,
je pohled mladého vlka.
Snad i já budu jednou to štěstí mít,
ty jeho oči chtěla bych pozřít.
Pouhou fotografii zahodit,
ty jeho oči jen pro sebe mít.
BOUŘE
Bezmoc, hrůza, zlost,
je vše co cítíš.
Trpíš.
V tvé hlavě se odehrává tichá bouře.
Přeješ si déšť - ten vše odplaví.
Nenalézáš ho.
Samota je to,
co tě užírá.
Hledáš blesk - ten je rychlý a vše spálí.
Avšak není ho.
Již snad není toho,
co by tě zachránilo.
Trpíš.
Tma je všude,
a zbavit se jí, to ne.
Není zachránce, jež by se obětoval.
Však jednou,
jednou slunce probudí tě.
Najednou je krásně na světě.
Našel jsi světlo, a bouře navždy odešla.
OSUD
Život jsi mi dal,
a já Ti za to děkuji.
Také víru jít dál,
tajemnou budoucností.
Občas donutíš mě padnout na kolena,
a trápit se zbytečně.
zašiji se do kouta, kde tichá, jak pěna,
peru se s myšlenkami.
Najednou už je to minulost.
Opět veselé písně si pěji.
V mém životě se objevuje radost,
snad ani nevnímám tahy přítomnosti.
Jednou tento kolotoč skončí,
na řadu přijde zákeřná zkouška.
Já opustím své tělo a naposled pohlédnu do očí
mých věrných přátel.
Když předejdu před onu bránu,
je mi to jasné - pohltila mě smrt.
Všechny mé starosti uletěly v pánu
a já již znám tvé jméno.
...OSUDE, děkuji za všechny nástrahy a i za pomoc, kterou jsi mi nabídnul. Nakonec osvobodil jsi mne a já jsem Ti za to věrná...
MASKA
Všem se představuješ jako hrdina,
spasil si svět a zachránil milión lidí.
Já tě však jediná odhalila,
snad ještě lze zachránit napadené kvítí.
Napadené faleší a lží,
s hnijícími kořeny.
Tvá dobrá stránka se již vytrácí,
její dny jsou již sečteny.
Hraješ si svou falešnou hru,
která pravděpodobně nemá konců,
snad někdy zachrání tě pár andělů...
Ne, tvá dobrota má již jen pár dnů.
Nepotrvá dlouho a ani nerozeznáš,
že tvé lži je čím dál víc.
Ztrácíš se již a zmatek v hlavě máš,
nevím, jak velký je tvůj chtíč.
Dosáhl jsi tím toho,
čeho dosáhnout jsi chtěl?
Ne, nebudu už mluvit mnoho,
však šanci si jen jednu měl...
JE DOBRÉ BÝT ŠPATNÁ...
Culíky a copánky,
i rozmilé úsměvy,
ale všechno je to lež.
Bílé podkolenky,
i sladké oči,
je to jen velká faleš.
Když jsou zlé,
prostě se stanou lepšími.
Jako svatoušci, ale i hříšní.
A znovu se uzavřené královny,
Vyvlečou se ze svých falešných kůží.
Všechny zlé holky Lordů,
vědí, že je dobré být zlá.
Nejprve škrábnou a pak až vrní,
vědí, že je to dobré,
že je dobré být zlá.
Je medvědicí,
děvče v přestrojení.
Upadáš do rozpaků.
Teď by mohly,
zahrát to hezky.
Ale ty jsi kód pro provedení.
Když jsou zlé,
prostě se stanou lepšími.
Jako svatoušci, ale i hříšní.
A znovu se uzavřené královny,
Vyvlečou se ze svých falešných kůží.
Všechny zlé holky Lordů,
vědí, že je dobré být zlá.
Nejprve škrábnou a pak až vrní,
vědí, že je to dobré,
že je dobré být zlá.
SUICIDE...
Dej mne pryč z tohoto světa,
už nemám sílu dál bojovat se lží,
z bílé se stala barva černá
a já už prostě jít chci.
Přemlouvej mne, ale nemá to cenu,
již nevidím růžově budoucnost.
Tvé slzy se sic rovnají trnu,
ale já se tvým křovím budu drát a dost!
Říkej mi, že minulost byla hezká,
že krvavý nůž nic nezachrání.
Ale já již chci jít z tohoto světa,
i když o tom druhém nemám ani zdání.
Snad chvíle bolesti vše zkrásní,
snad nůž bude volně řezat.
Život už pro mě nemá smysl, paní,
o bývalém štěstí si já nechám zdát.
Když už se tento skutek stane minulostí,
konečně snad sama sebe ocením.
Užiji si nadcházející přítomnosti?
Nevím, ale chci jít za ním.
Již mě nebaví zakrývat ta slova,
smrt je to, co chystám.
On bojoval za lásku a ona,
hnusně odvděčila se mu za to, je sám.
...
Kuchyňský nůž jemně přetnul mé žíly,
už pro mě přišla jak láska, tak i ona.
Už se svým milovaným mířím k cíli,
jak je ta posmrtná svoboda krásná...
TEXTY A OSTATNÍ
POPIS OBRÁZKU
Obrázek:
---
Text:
Obrovská láska. To je to, co lze z toho obrázku v prvním případě vycítit. A právě ona symbolizuje tu záři. Nebo snad ne? Může z ní mluvit ochrana, nebo léčení. Ano, bílí vlk jakoby byl zraněný. Nebo je to jen pouhopouhý hnědý flek? Či stín? Stín něčeho z temných hlubin země? Nebo strach z toho, že je něco rozdělí? To ví snad jen umělec sám... Ale vraťme se zpátky. Zpátky k jejich harmonickému souznění. Proč by měla být záře lásky modrá? Ano, růžová a červená jsou přijatelné. Světle fialová ještě, ale modrá? Možná, že když se na to podíváme z úplně jiného úhlu, pochopíme.
Tmavě černý až hnědý vlk, hledí do nebe a jeho tělo, jakoby bezvládně leželo. Naproti tomu bílí vlk se po něm natahuje, jakoby mu chtěl dát poslední sbohem. To by vysvětlilo tu modrou záři. Byla by to duše černého vlka, putující do nebe, sdělující své lásce poslední dík. Přece jenom samotné místo je tajemné. Černý les. Ta barva. Možná se jen chtěli skrýt a svou lásku si nechat pro sebe. Možná před chvílí propukl boj o místo Alfy, nebo krveprolití celé smečky. Právě poslední slova by vysvětlovala ty hnědé, až krvavé fleky na tom bílém.
Tento obraz vystihuje věta SPOLU I PO SMRTI. Možná jsem to pochopila špatně, ale já si za svým stojím. Tuto lásku, dle mého, ani po smrti nic nerozdělí...
