Letos byla krutá zima, já, moje sestra, matka a otec jsme obývali malou noru. Každou noc jsme do ní zalezli a schoulili se do velkého klubka. Naši rodiče vycházeli každé ráno na lov, a tak když jsme se my probudily byli už pryč. Každé ráno jsme s mojí sestrou vyběhli do sněhu a tlamičkami se snažily zachytit padající sníh. Packy se nám propadaly do závěje a my děkovaly za každou větvičku která nám pomohla vyškrábat se zpátky na všechny čtyři.
Naše kožíšky byli pak studené a mokré. Fuj. Nenáviděla jsem to. Jednou nás rodiče probudili ještě před rozbřeskem a my jsme jen nechápavě zíraly na to co se bude dít dál. Když jsme se to dozvěděly byli jsme štěstím bez sebe. Radostně jsme lítaly kolečka okolo naší nory. Rodiče nás však napomenuli. Nesměly jsme přece vyplašit kořist. To by z našeho prvního lovu nic nebylo. Potichu jsme se plížili ranní tmou, bylo to tak vzrušující! Obě dvě jsme napodobovali rodiče. První zavětřila králíka moje matka, měla vynikající čich. Pak jsme se rozdělili a obklíčili ho. Naším úkolem bylo králíka nahnat přímo do spárů rodičů. Číhaly jsme za kopečkem sněhu a vzrušeně se třásly. Musíme ho dostat! A tak se stalo že jsme pelášily za králíkem a snažily se ho chytnout, samým vzrušením jsme zapomněli že ho máme jen nasměrovat tím správným směrem a zbytek přenechat rodičům. Ne to bychom to nebyly my. Zbýval nám metr, králík kličkoval mezi stromy a my za ním. Pak jsem uviděla kopec to byla naše šance! Tam králík zpomalí a my ho chytneme. Když jsme svého prvního králíka táhly zpátky byly jsme na sebe patřičně hrdé, chytly jsme ho úplně samy. Naši rodiče už na nás čekali, přesto že jsme se nedrželi naší taktiky pochválili nás. Když jsme se druhý den chystali že půjdeme znovu na lov byla v noře překvapivá tma. Zakňučela jsem nemám ráda když nic nevidím, navíc to bylo zvláštní, bývá tma ale ne taková. Když jsem se chtěla dostat ven nemohla jsem bylo tam něco mokrého, studeného... sníh! Byl tam sníh proto tam byla taková tma. Hrabali jsme, bylo to nekonečné všude jen sníh. Pak tam bylo světlo, byli jsme venku. Na tom sněhu nešlo stát propadal se, já a moje sestra jsme zpanikařily nevěděly jsme co dělat. Matka mě chytla za krkem a položila mě na místo které bylo už ušlapané a nepropadalo se. Sestra tu už taky byla. Chvíli jsme se styděly že jsme tak zpanikařily, ale když jsme se pořádně rozhlédli užasli jsme. Stromy byly do poloviny zapadané sněhem a vše se nádherně třpytilo, byl to tak nádherný a zároveň tak děsivý pohled. V mé hlavě se zrodila myšlenka: Co se stane až přijde jaro?