Běžela jsem čistím šílenstvím. Respektive jsem běžela hlubokými lesy a snažila se pláchnout před věčným zmatkem, který v posledních dnech v mé rodné smečce, Smečce Rudého Úplňku, panoval. Moji rodiče, Rain Moon a Ghost, byli před třemi lety polapeni věcí s názvem láska. Z tohoto jejich vztahu nevznikly dvě, ne tři, ale rovnou šest vlčat. Netia, Scourge, Lightning, Lily, Hawk a já, Watai. Všichni sourozenci byli tak povahově a i vzhledově odlišní, že si dokonce někteří členové smečky mysleli, že nás rodiče prostě našli jen tak pohozené někde uprostřed chladných hor. Ovšem vzhledem k tomu, že nás je šest, tak se neví, kdo přesně se stanem dědicem vůdčí pozice. Každý z nás se snažil nějakým způsobem zaujmout ostatní. Lightning se snažila projevit své schopnosti jako věštkyně, Netia zkoušela zase léčitelství. Ale nejvíce se asi dařilo Scourgovi. Ten se snažil pomáhat celé smečce, byl pracovitý, milý, dokonce i často rozděloval své jídlo mezi Omegami smečky. I přes snahu Scourgeho stát se příštím vůdcem, zmatek to nezmenšovalo. Teprve Rain Moon dneska ráno řekla : „Ten, kdo si najde partnera jako první, bude příštím vůdcem smečky spolu se svým novým partnerem!“. Zpočátku mě to neuvěřitelně šokovalo, asi jako drtivou většinu smečky. Ten nátlak jsem již nevydržela a pustila se směrem do lesů. Ostatní na mě marně volali „Watai ! Watai, vrať se !“, já jsem se jen řítila po lesní cestě. „Heh, teď mě zkuste otravovat s tím dědictvím Alfa pozice. Dokud mám místo na spaní, tak mě to vůbec, ale vůbec nezajímá!“ uchechtla jsem se pod vousky a na tváři se mi vykouzlil malý, šibalský úsměv. Mou radost přerušil až tvrdý dopad na zem. Snažila jsem se rychle postavit a pokračovat v cestě, ale na všech čtyřech jsem se dokázala udržet až asi na třetí pokus. Ohlédla jsem se kolem, abych alespoň zjistila, o co jsem musela zakopnout. Zahlédla jsem jen jakýsi černý hřbet. Ze zvědavosti jsem udělala pár kroků blíže a v tom jsem to uviděla. Na té zemi ležel můj bratr Scourge. Jeho černobílá srst byla mokrá od rudé krve, která opouštěla jeho křehké tělo z masivní rány na krku. Nedokázala jsem přijít na to, které zvíře toto mohlo udělat. Čtyři rovné a hluboké řezy. Ovšem v ten moment jsem nedokázala myslet na možné pachatele. Jen jsem se sklíčila do klubíčka k mému bratrovi a rozplakala se. Měla jsem svého bratra ráda a nikdy by mě nenapadlo, že umře zrovna takhle. Nevím, kolik času uběhlo, ale musela jsem tam být dobrých 15 minut. Z mého transu mě dostal až hlasitý řev medvěda, který se na mě v okamžiku rozběhl z houští. Jelikož jsem ještě byla zrušená náhlou smrtí Scourgeho, tak mě nenapadlo, co bych v tom okamžiku mohla udělat. Mohla jsem utéct, ale medvěd by byl určitě rychlejší. Cítila jsem se, jako kdybych již vzdala svůj vlastní život. V tom ale něco zvedlo moje tělo a začalo to i se mnou prchat před tím medvědem. To stvoření, které mě neslo, bylo velmi rychlé a zanedlouho jsme setřásli i tu velkou, hnědou bestii. Uvědomila jsem si, že jsem někde na nějaké mýtině, kde mě můj zachránce položil na zem a on sám si sedl asi dva metry ode mne. Byl to takový vysoký, šedočerný vlk s pronikavě modrýma očima, které vypadaly strašně chladně, i když on sám nevypadal jako někdo zlý. Jeho pohled mě začal postupně pohlcovat a já byla nucena pohlédnout pryč. „Prosím, neodcházej...“ dostal ze sebe ten vlk. Zvedla jsem hlavu a znovu se na něj podívala. Všimla jsem si, že se on na mě velmi mile usmívá. „Huh, proč bych měla utíkat? Zrovna si mi zachránil život, za což bych ti chtěla nesmírně poděkovat..“ řekla jsem mu se stejně milým tónem a úsměv mu opětovala. „Nemáš vůbec za co, udělal jsem to rád! Mimochodem jsem Černý tesák..“ představil se mi stále s tím jeho velmi přátelským a milým úsměvem. „Moje jméno zní Bílá nezkrotnost.“ pověděla jsem mu, přišlo mi v ten moment správné se mu také představit. „Bílá nezkrotnost? To máš zřejmě díky tvé překrásné bílé srsti. Abych řekl pravdu, máš zatím to nejkrásnější jméno, jaké jsem kdy v životě slyšel.“ řekl Černý tesák. Jeho slova způsobily, že jsem se začala lehce červenat. Nic jsem neříkala, jen jsem odvrátila hlavu stranou, aby neviděl, že mne uvedl do rozpaků. „Ale copak jsi dělala tak sama uprostřed lesa? Někdy to tam může být velmi nebezpečné.“ zeptal se po nějaké chvilce. Potom jsem pochopila, co se vlastně stalo. Podívala jsem se mu do těch jeho modrých očích s mými zelenými. „Rodiče řeší, kdo se stane příštím vůdcem smečky. Chtěl jsem utéct od toho velkého zmatku, ale cestou lesem jsem narazila na svého bratra se jménem Lávový ocas, ale můj bratr v tom lese zemřel!“ dostala jsem ze sebe a moc jsem nevěřila tomu, že jsem se dokázala svěřit vlkovi, kterého jsem zrovna potkala, ale v ten moment mě to dvakrát nezajímalo. Do očí se mi zase začali hrnout slzy. „Promiň..“ zašeptala jsem a packou si otřela hořké slzy. Černý tesák přišel o něco blíže ke mně a objal mě. „To bude zase v pořádku... Ah, viděl jsem tvého bratra statečně bojovat s tím medvědem. Snažil se tím chránit svou smečku. Neboj, nezemřel nadarmo...“ řekl uklidňujícím hlasem a já si jen položila hlavu na jeho rameno. „Snad máš pravdu...“ zašeptala jsem tiše. Slunce začalo pomalu ale jistě zapadat za obzory. „Už je pozdě, asi bych už měla jít zpátky do tábora smečky...“ řekla jsem tiše. Černý tesák se postavil a řekl: „To ano, ale doprovodím tě. Cesta lesem může být v noci nebezpečná...“. Já jsem jen přikývla. Pomalu jsme bok po boku šli po temné cestě, než jsme konečně narazili na Smečku Rudého Úplňku. Bílý vlk, Ghost, ke mně rychle přiběhl. „Bílá nezkrotnost! Kde jsi byla? Všude jsme tě hledali?“ vykřikl. „Tati...Lávový ocas je....je...mrtvý..“ dostala jsem ze sebe jako první. Ghost se jen podíval směrem k obloze. „Scourgi...“ zašeptal velmi tiše, tak abychom ho ani my neslyšeli. Myslela jsem, že propadne pláči, ale zachoval si velmi klidný výraz. Bylo to zvláštní, ale nyní jsem se cítila mnohem lépe i přes fakt, že můj starší bratr dnes přišel o život. Nevím, jak to bylo možné. Zřejmě to mohla být i vina Černého tesáka, který mě dnes zachránil a snažil se mě uklidnit, když jsem někoho potřebovala. Ghost se podíval na Černého tesáka, který v tichosti stál za mnou. „A kdo je tento mladý vlk, Bílá nezkrotnost?“ zeptal se a packou ukázal na Tesáka. „Tati, to je Černý tesák. Zachránil mi dnes život, když na mě zaútočil medvěd a také se mě snažil podpořit, když jsem se dozvěděla o smrti Lávového ocasu. Je velmi přátelský a milý, nemusíš z něj mít strach.“ představila jsem ho. Černý tesák trochu poklekl před mým otcem. „Těší mě.“ řekl a zase se napřímil. „A co tvoje smečka ?“ zeptal se Ghost Tesáka. „Nemám smečku, vždy jsem byl samotář...“ odpověděl mu tiše Tesák než mu můj otec položil packu na rameno. „Děkuji ti za záchranu mé dcery. A když nemáš smečku, nechtěl by ses přidat ke Smečce Rudého Úplňku ?“ zeptal se. Černý tesák se jen usmál a přikývl. Ghost mu úsměv opětoval a oba dva nás poslal do doupěte za ostatními členy smečky spát. Lehla jsem si ke zdi brlohu a Tesák si lehl kousek ode mne. „Udělal jsem správnou věc...“ zašeptal velmi potichu Černý tesák a potom usnul. Já se jen usmála a po chvilce jsem také usnula.