Lenivě jsem se rozvalovala před naším úkrytem a po očku pozorovala polštář modrých poupat, na kterých jsem se před několika hodinami uvelebila, pomalu nabírat světélkující záři. Byly to právě okamžiky jako tyhle, kdy jsem v sobě nacházela neutuchající sympatie k Ageronu, i když tu byla zima jako v psinci a taky tak trochu mokro. Kolem čeníšku mu proletěl drobný, modrozelený motýl - představte si to, my tu měli i světélkující motýly, i když jich bylo jen poskrovnu! - a sednul na jedno z poupat po mé pravé tlapě, marně hledajíc potravu. Zahnala jsem ho jemným pohybem končetiny, ale ta malá potvora si nedala říct a sedla mi na ucho. Odevzdaně jsem vydechla a rozhodla se hmyzáka protentokrát neřešit.
/Kde se mi asi toulá Bloody?/ Ať už jsem chtěla nebo ne, pravdou bylo, že můj nejnovější partner mi začínal docela markantním způsobem chybět. Ne že bych se bála o to, že budu muset hledat nového - i když, trochu jo, nemůžu lhát - ale toho bílého opelichance jsem měla nefalšovaně ráda a jen nerada bych o něj přišla.
Přetočila jsem se na záda, což byl luxus, který jsem si mohla dopřát jen v bezpečí svého lesa, chráněného přízračným jelenem, a pozorovala pomalu se rozsvěcející hvězdy na baldachýnu sametově temného nebe. Vážně. Byla jsem ráda, že jsem tehdy odešla.
A skutečně. Vypadalo to, že mi samotná Galhara vracela všechno to dobro, co jsem kdy pro tuhle zemi vykonala - ha ha - jelikož se mezi stromy mihnul tak bolestivě známý bílý kožich. A jestli to byl skutečně Bloody? Nu, veškeré pochyby se rozplynuly, když se vedle mého boku skutečně objevil můj partner kartáč. A nesl... kytku? No jestli tohle nebylo k sežrání.
Motýl, který mi do té chvíle seděl na kraji ucha byl očividně konkurencí vrcholně pobouřen, protože prostopášně zamával křidélky a ani se nerozloučil, když odletěl. Já však věnovala pozornost Bloodymu a půvabně světélkující květině, kterou mi přinesl. "Děkuji," zavrněla jsem a oči mi probleskly zářivou zelení, to když kytka náhle zakořenila v zemi přede mnou a rozkvetla do ještě větší krásy než předtím. "Dám si na ni pozor," doplnila jsem ještě a natáhla se k Bílému, abych mu na poděkování ožužlala ucho.
/Že padá hvězda?/ Kmitla jsem očima ke hvězdné obloze, protože jak byly roky dlouhé, ještě nikdy jsem padající hvězdu neviděla, a moc bych ráda. Skutečně, stihla jsem se otočit tak rychle, abych ještě zachytila letící chvostík hvězdy, který se záhy vytratil v sametově černé nicotě. "No... Přála bych si, aby bylo v Ageronu trochu tepleji. Nebo abychom tu měli ostružiny. I když, to si můžu lehce vypěstovat sama..." naklonila jsem hlavu na stranu a stříhla ouškem, aby se mi pak zelené zraky rozsvítily potměšilým rošťáctvím. "Čert vem přání," zavrčela jsem hravě, přikrčila se - díky čemuž mi ocásek najednou visel ve vzduchu a vypadalo to velice směšně - a skočila po Bloodym, abycho ho řádně oslintala. Jestli Bílý neuhnul, nebo můj náhlý útok nějak nevykryl, chvíli jsme se kutáleli po koberci modrozelených poupat, abych mu omylem skoro ukousla ucho - no nebyla to moje vina, on mi vyrazil dech a já neplánovaně skousla trochu silněji, nesuďte mě.